Stárnutí: Kdysi se Aurisové dožívali mnoha staletí, ovšem vzhledem k faktu, že dnes jsou nuceni žít mezi Maeritisy (během posledních padesáti let), tak se i jejich stárnutí zrychlilo tak, že už kolem patnáctého až osmnáctého roku života dospívají a následně žijí podobně „krátké“ životy, tedy maximálně do šedesáti let. Zároveň se často potýkají s nemocemi, které přinesli přistěhovalci do tohoto světa, které průměrný věk, jehož se můžou dožít, velmi zkracuje.

​

Vzhled: Aurisové se od lidí liší několika více či méně patrnými znaky, přičemž těmi hlavními jsou dlouhé prsty na rukou i nohou, mezi nimiž se napínají plovací blány. Ty se musí opečovávat, aby zůstaly pevné a pružné, přičemž v případě, že Aurisové tráví hodně času mimo vodu, tyto blány vysychají a praskají, díky čemuž zůstává mnohým z těch, kteří jsou nuceni žít mezi Maeritisy, na prstech jen zohyzděná citlivá kůže. Dále je to samotná barva jejich kůže, která se pohybuje v poměrně velké škále barev, od bílé, přes různé odstíny šedé a hnědé, s jemným nádechem do modré či zelené, až po uhlově černou. Navíc mají mnohdy zvláštní tvary uší, které jsou uzpůsobeny pohybu pod vodou a Aurisové tak s nimi dokáží pohybovat tak, aby je přitiskli k hlavě, a tak snížili odpor vody při rychlém pohybu v ní. K tomu už pak jen je dobré zmínit fakt, že mívají velmi drobné nosy. Zvláštnosti jejich těla však nejsou jen viditelné, neb Aurisové mají taktéž velké množství podkožního tuku, který je chrání před chladem.

​

Způsob života: Přirozené prostředí Aurisů se nachází v blízkosti vodních zdrojů, pročež to byli právě Aurisové žijící na mořském pobřeží, kteří se setkali s Maeritisy jako první a taktéž prve vymizeli, ať už proto, že byli těmito přistěhovalci zabiti, zotročeni nebo s pomocí Magie utekli žít trvale na moře a díky následnému slábnutí Magie na Raegaii se nemohou vrátit, vzhledem k tomu, že jejich končetiny nadále nejsou uzpůsobeny životu na souši. Důležitějšími jsou tak Aurisové, jenž žili v oblastech jezer a na březích řek, kteří se s Maeritisy potkali později. I pro ty je však pohyb ve vodě naprosto přirozeným a ve vodě jsou opravdu rychlí a obratní, přičemž díky mohutným plicím, které jim zajišťují větší zásoby vzduchu, mohou zadržet dech bez problému i na patnáct minut. Jejich přirozený jídelníček tvoří hlavně vodní rostliny, ale taktéž měkkýši, korýši a ryby, přičemž většinou jí tyto potraviny syrové. Po začlenění-se do Maeritiské civilizace však obvykle nemají možnost si vybírat, a tak se přizpůsobují levným potravinám, které jsou jim dostupné. Aurisové, se kterými je možné se na Raegaii setkat dnes, obvykle mají v Maeritiské společnosti spíše postavení otroků než právoplatných občanů. Ti relativně šťastnější slouží rybářům, a tak mohou být alespoň částečně ve svém přirozeném prostředí, ale někteří jsou donuceni pracovat i více na souši, což vede k deformaci jejich plovacích blán a zanícené kůži, která těm, co nemají dostatek přístupu k vodě, pořádně znepříjemňuje život, zvláště pak vzhledem k mizerné zdravotní péči, které se jim dostává. Není proto neobvyklé, že poměrně častou příčinou úmrtí jsou u dnešních Aurisů infekce, kterou je do vysušené a popraskané tkáně na rukou velmi snadné chytit. Stejně jako u Tarisů, i Aurisové jsou dosti společenští a zvyklí držet při sobě, ovšem na rozdíl od jejich lidem podobnějších příbuzných jim toto obvykle není dovoleno. Aurisové dnes už běžně ovládají řeč Maeritisů.

​

Kultura: Aurisové stejně jako Tarisové měli kdysi své rituály a kulturu, která se odvíjela od uctívání vody a nebe, z nějž dle jejich tradice pochází. Noas, pojem označující nebe, zároveň byl i jménem boha, kterého uctívali. Na jeho počest skládali na očistěné oblé kameny podél břehů rybí šupiny, které se leskly na slunci a připomínaly lesk kapek padajících oblohou. Každou noc, kdy se měsíc na obloze ukazoval v celé své kráse, musel vyhledat vůdce kmene vhodný kámen, který by byl dostatečně velký, a přitom měl alespoň přibližně kulatý tvar. Takové kameny se většinou nacházely jen přímo v říčních tocích, kde je dlouhá léta voda omývala, a tak se musely odkutálet na břeh, pečlivě očistit a pak započal ten nejtěžší úkol pro kmen: veškerou plochu, která je viditelná shora, obalit rybími šupinami, které předtím celý měsíc pečlivě shromažďovali. Některé stačilo jen namočit, aby držely, jiné se musely přilepit s pomocí tuku. Tato práce trvala většinou až do svítání, kdy si v záři prvních paprsků slunce spokojeně a s hrdostí mohli prohlížet své dílo, přičemž často taktéž zpívali do šumu řeky. Tímto zpěvem však není myšleno to samé, co u Maeritisů, neb Aurisové obvykle nepoužívali slova, nýbrž spíše jen společně broukali melodie, mnohdy velmi komplikované a určené pro různé hlasy, mezi nimiž měl každý svůj úkol a tóny, které měl vyluzovat. Samozřejmě však vzhledem k okolnostem dnes již Aurisové možnost svou víru vyznávat nemají, a tak se někteří smířili alespoň s tajnými a značně minimalistickými způsoby Noasova uctívání, kdežto jiní konvertovali na víru v Boha Maeritisů či na náboženství úplně zanevřeli.