Stárnutí: Igrisové se jsou stejně jako všechny původní národy Raegaie poměrně dlouhověká rasa a vzhledem k tomu, že ti, kteří před Maeritisy utekli hlouběji do divočiny a dosud se zvládají skrývat, nejsou v tomto ohledu přistěhovalci příliš ovlivněni, je pro ně věk do patnácti let ještě dětským, dospívají až kolem pětadvacátého roku života a pokud není nit jejich života utnuta předčasně, poměrně běžně se dožívají i více než 150 let.

​

Vzhled: Igrisové se vyznačují obvykle tmavším zbarvením kůže, a barvy vlasů v odstínech hnědé, černé, šedé a zrzavé barvy. Rychlý metabolismus jim umožňuje poměrně snadno nabírat svalovou hmotu a prostředí, ve kterém vyrůstají z nich dělá už od pohledu silné bytosti, z kterých má většina tvorů přirozený respekt, který se v člověku jen utvrdí při pohledu na ostré drápy, ne nepodobné medvědím, na jejich rukou i nohou a řadu ostrých zubů, které vypovídají o jejich dravé povaze. I když sami srstí obvykle nedisponují, oblékají se do zvířecích kožešin a oděv i samotné tělo obvykle ještě zdobí proužky kůže, kostmi, zuby či rohy skolených zvířat, přičemž na čím staršího Igrise narazíte, tím bude mít těchto ozdob více.

​

Způsob života: Igrisové obvykle žijí v rodinách tvořených rodičovským párem, který obvykle zůstal spjat po celý život, a jejich potomky, kteří jsou příliš mladí na to, aby se postavili na vlastní nohy, či si dosud nenašli své životní partnery. Málokterý Igris totiž od rodiny odejde dříve než tehdy, chce-li založit svou vlastní. Na rozdíl od ostatních z původních národů se Igrisové naprosto běžně živí lovem ostatních živočichů, a i když si jídelníček zpestřují bylinkami, ovocem, ptačími vejci a dalšími surovinami, které běžně mohou nalézt ve svém okolí, tak maso zůstává stále jejich hlavní složkou potravy. Konzumují jej jak čerstvé, tak i sušené nebo pečené. Většina Igrisů dokáže velmi dobře šplhat po stromech, a to i díky jejich drápům, které jim pomáhají se ve větvích udržet. Přirozeným působištěm je pro ně džungle, ovšem z té před padesáti lety začali být vytlačováni Maeritisy, kteří je pronásledují a zabíjejí, když mají tu možnost, a tak se přeživší rodiny obvykle přesunuly do hor, které jsou sice méně bohaté na potravu, ale nabízejí relativní bezpečí. Rodina Igrisů se vždy drží poblíž stáda zvěře, kterou považují za svou, a i když tato zvířata nijak nekrotí, střeží je a loví jen tak, aby to stádu jako celku neškodilo. Zabíjí hlavně staré a zraněné kusy, ale taktéž ty, které zbytku stáda dělají potíže. Pokud žádný takový kus ve stádě není, poohlížejí se po potravě jinde a spokojí se s menší kořistí. Přitom od „svých“ zvířat odhánějí konkurenční predátory a omezují populace lišek a vlků, z nichž někteří však taktéž rádi chodí po stopách Igrisů a dojídají zbytky na kostech, pokud zrovna nějaké zůstaly. Přirozeně to není úplně nejbezpečnější postavení, ve kterém jsou a v případě některých predátorů se tak z lovce mohla stát velmi rychle kořist, pročež Igrisové v zásadě nikdy nechodí lovit sami – neb nikdo nechce stát sám proti smečce vlků nebo snad proti vzteklému medvědovi. K lovu používají oštěpy či luk se šípy, ale i jejich zuby a drápy jsou v souboji s kořistí velmi užitečné, dostanou-li se dostatečně blízko, nebo pokud se zrovna spustí nic-netušící kořisti za krk z větví. Igrisové mají mimo jiné taktéž opravdu skvělé stopařské schopnosti, kterým se učí od raného dětství, díky kterým nehrozí, že by se jim stádo jen tak ztratilo, když třeba spí ve větvích stromů. Díky většině času trávenému na dohled stádu, které je na ně obvykle zvyklé dostatečně, aby neplašilo kdykoliv, kdy si některého z Igrisů všimne, taktéž snadno rozpoznají, pokud je s některým zvířetem něco v nepořádku, a tedy i to, zda je na některý kus vhodné uspořádat lov. Na rozdíl od ostatních původních národů nedisponují žádnými aktivními magickými schopnostmi a vzhledem k tomu, že je Maeritisové zabíjejí, nikoliv komunikují, tak ani obvykle neznají jejich řeč a ke komunikaci obvykle používají gesta doplněná o schopnost kreslení s pomocí drápů a samozřejmě velmi primitivní jazyk původních národů, byť verbální komunikace pro ně není tak důležitá, jako ta nonverbální.

​

​

Kultura: Kultura Igrisů spočívá v samotném stylu jejich života, odívání a v tom, že Magii uctívají úplně jinak než ostatní národy. Úctu totiž prokazují zvířatům, která loví. Moc dobře si jsou vědomi faktu, že jsou na nich závislí a bez nich by existovat nemohli, pročež vůči zvířatům chovají podobnou úctu, jako vůči členům vlastního národa. Nezabíjejí, pokud to není nutné či v nejlepším zájmu jejich rodiny a stáda, o nějž se svým způsobem starají. Ať už zemřel člen jejich rodiny, skolili zvíře nebo snad rivala z řad šelem, to první, co je nutno v tu chvíli udělat, je totiž stejné: musí uctít památku zesnulého hudbou, která má duši pomoci uniknout ze skořápky těla a vrátit se zpět do Magie v okolí. Při tom užívají různé nástroje ze dřeva, ozdoby, které nosí na vlastním těle, a samozřejmě vlastní hlas, byť slova k podobným rituálům nepatří. Poté, co takto pomohou duši uniknout zpět do ochranné náruče Magie, mohou jejich předkové v klidu odpočívat a jejich těla není potřeba pohřbívat, neb příroda to zařídí sama dle svého – oni si většinou pouze nechávají pramínek vlasů jako upomínku na člena rodiny, který následně nosí vždycky u sebe. Naopak Igris, který skolil svou kořist, ji stáhne z kůže a tu si nechává, ať už jako část oděvu, nebo následný dárek pro jiného Igrise, kdežto maso kořisti členové rodiny společně upravují, suší a hlídají, aby jim jejich zásoby neukradli jiní predátoři. Každý člen rodiny si přitom z každého zvířete, od nějž přijal dar potravy, musí nechat drobnou památku v podobě kůstky, zubu, rohu, drápu nebo proužku kůže, aby mu tento symbol připomínal, za kolik pokrmů již dluží přírodě svůj dík. Z těchto věcí se následně vyrábějí ozdoby, kterými jsou Igrisové pověstní a není to tedy jejich marnotratnost, že chodí oděni v kůžích a s množstvím ozdob, které při běžném pohybu nechávají vydávat zvuky, když se kosti, zuby, rohovina a drápy zvířat oťukávají o sebe. Ve chvíli, kdy začíná lov, pak přirozeně tyto dekorace pečlivě schovávají pod svůj oděv, aby neupozornili kořist na svůj příchod, aby je uvolnili znovu až při další oslavě úspěšného lovu.