Robert Rogers, ‚Big Rob‘ [†] – otec a hlava rodiny. Přísný muž s havraními vlasy a trochu zavalitější postavou. Rázný, ačkoliv měl pro výtržnosti svých chlapců kde kdy pochopení, nebýval totiž jinačí. Sám věděl, co je to legrace, čemuž napovídá i přezdívka, jenž mu vymysleli jeho synové a on si tak nechával říkat, proč by taky ne. Naprosto oddaný svojí rodině, ale přesto o několik let starší než jeho nádherná manželka. Umírá na infarkt, když je Michaelovi pouhých 10 let a jeho bratři se zrovna staví na vlastní nohy.
Lorraine Rogers – za svobodna Didier, první z dlouhé linie francouzských dívek, co se zamilovala a provdala za Američana, se kterým byla později ochotna opustit své rodné město Orléans, kde jejich rodina žila po mnoho let. Rodová linie sahá až k samotnému rodu Orléans, tedy například k velkému Filipu I. Orléanskému. Tato hnědovlasá žena s nádhernými kudrnatými vlasy své chlapce učila způsobům, vždy rozdávala něhu a ve všem a každém viděla to dobré. Kromě toho byla nesmírně okouzlující, což podle jejích slov všichni tři synové podědili asi nejvíce.
Hugo a Antoine Rogersovi – jednovaječná dvojčata, stejně jako Michael se narodili na území Francie. Jeden, jako by vypadl z oka tomu druhému. Oba hnědovlasý chlapci s uhrančivým pohledem po matce a modrýma očima po otci. Jediný rozdíl mezi nimi je jiný tvar obličeje a výška postavení očí. Věkový rozdíl mezi Michaelem a jeho bratry je 11 let. V dnešní době už oba žijí své vlastní životy. Hugo žije se svojí rodinou v Kanadě a Antoine se dal na dráhu automobilového závodníka, aktuálně bez rodiny bydlí v Texasu.
Sarah Rogers – žena s divokými vlasy a vřelým úsměvem. Kanaďanka, která si vzala jeho bratra Antoina. Je jen o 5 let starší než Michael a on sám si s ní rozumí více než s vlastním bratrem. Svoji švagrovou vídával, když přijela s manželem a dcerkou na návštěvu, nebo naopak, když se on vypravil navštívit je. Kanadu si ale příliš neoblíbil.
Dominica Rogers – rusovlasá malá princezna, která má kudrnaté vlásky po své babičce a je podle Michaela bezpochyby tou nejkrásnější holčičkou na světě (po jeho osudové lásce, ovšem). Narodila se, když bylo Rogovi 14 a naposledy ji viděl, když jí byly 4 roky.
Roge jako jediný ze tří synů zdědil po matce barvu očí a typický uhrančivý pohled, protože ne nadarmo se o Francouzích tvrdí, že jsou to romantické bytosti. Tady by kdekdo řekl, že stačí jeden pohled a dívka je jeho, kdyby to ale takhle opravdu fungovalo, pískal by si. Ale přece jen, komu by se nezalíbila čokoládová kukadla, kterým husté, tmavě hnědé obočí dodává ten správný kontrast. Ve stejné barvě pak na hlavně dřímají trochu pečlivěji upravené vlasy, u kterých si rozhodně dává ráno záležet. Nemá žádný extra módní sestřih, spíše má vlasy také, jak mu na té hlavě narostly, ale z pokoje přesto nevyjde, pokud mu sebemenší vlásek trčí stranou. Strniště ani vousy u něj nehledejte, s holícím strojkem je totiž více než kamarád a tvář si přejede i když to mnohokrát není tolik potřeba. Sám věří, že je více sexy bez vousů, tak proč jim dávat důvod se jen sebevíc rozprostřít po jeho hubené tváři s ostrými rysy. Jediná výjimka je občasné chloupky pod nosem, které se pomalu formují do knírku, ovšem to na sobě nesnáší asi nejvíce. Na tváři lze spatřit při konverzaci hned několik grimas, dle toho, jak se hovor vyvíjí. Obzvláště odhodlaný výraz a zmíněný pronikavý pohled je jeho každodenní rutinou, jindy ale i odhalená řada bílých zubů v úsměvu. Na druhou stranu je na něm rychle podle výrazu znát, jakou má zrovna náladu, pokud je naštvaný, zatíná pěsti a lícní kosti, koutky směřují dolů a čokoládové oči stopují toho, kdo by si zasloužil jednu do zubů. Co se týče jeho postavy, čítá pár jizev, jako například jedna větší táhnoucí se od loktu po celé paži, když si jako menší o kraj železného plotu roztrhl ruku. Nebylo to však nic vážného, stejně jako všechny ostatní drobné jizvičky po jeho těle. Postava je sama o sobě vysportovaná, přece jen se chce udržet v kondici. Je na něm vidět, že by rozhodně svými svaly zvládl někoho bránit, avšak to používá spíše v tom špatném světle. Na prstech má menší mozoly od intenzivního hraní na kytaru, jinak má však ruce na dotek jemné a příjemné. Pokud jde o šperky, nosí jenom stříbrný řetízek kolem krku, ale všeho ostatního se straní, protože by to s oblečením asi nedokázal sladit. To obecně volí v tmavších barvách, nejde jen o černou, celkově může všechny barvy, ale nesmí být světlé, pokud tedy nejde o bílá trička a ponožky, kterých má opravdu hromadu. Po celém dni jsou takové ponožky pak spíše černé než bílé.
Občas to tak prostě bývá, že láska se světem trochu více hýbá. Příběh jednoho Američana totiž neskončil vůbec tak, jak by sám čekal. Výlet za poznáním Francie skončil manželstvím s krásnou francouzskou dívkou, která bydlela ve městě Orléans se svojí starou matičkou. Zůstal tedy Robert Rogers s krásnou Lorraine ve Francii, miloval ji a ona mu za to počala dva syny – dvojčata. Jména pro ně byla prostá – Hugo po autoru románu Chrám matky boží v Paříži, a Antoine po otci jejich matky. Samozřejmě jména byla francouzská, což neznělo tak dobře s americkým příjmení. To byl však jen detail v jinak spokojeném životě téhle čtyřčlenné rodiny. Po 10 letech přišel na svět další syn. Tentokrát si hlava rodiny stála za svým a chlapec tentokrát dostal americké jméno, víceméně – Michael. Nebylo to však nic platné, protože matka použila zdrobnělinu jejich příjmení a chlapci tak říkala jménem ‚Roge‘, na což si všichni kolem rychle zvykli.
Roge měl docela krušné dětství, když musel vyrůstat s o 10 let staršími bratry. Ti ho v mnoha věcech vyškolili a samozřejmě pro něj byli oporou, když se celá rodina stěhovala z Francie do Ameriky. Otec stárnul a chtěl se ještě naposledy podívat do svého rodiště, proto se celá rodina rozhodla nadobro opustit Francii a nastěhovat se do Ameriky. Netrvalo to ani tak dlouho, čas utekl strašně rychle a rodina tak oplakávala ztrátu otce a manžela, který bohužel podlehl infarktu. Matka to tak měla čím dál těžší a těžší, protože dvojčata odešla z domu, Hugo do Texasu s bývalou přítelkyní a Antoine dokonce až do Kanady, kde si později založil rodinu a přiznejme si, neměl se tam vůbec špatně. Roge sám nemohl říct, že by se měl snad on špatně, ale zůstal sám, najednou byl bez bratrů a bez otce, ačkoliv se postupem času všechny věci urovnaly.
Jediné, na co se hodlal v té době soustředit byla škola, hra na kytaru, ke které se většinu času začínal schovávat (a že se to nedalo poslouchat), a také na Amélii, která ho už v tak brzkém věku okouzlila. Byl sice malé pískle, ale přesto se ji snažil ohromit, obzvláště slušným vychováním, které ho matka učila. Vydrželo mu to dlouhou dobu, trávil s ní volný čas a ano, opravdu se do ní zamiloval. Pomalu pro něj neexistovalo nic jiného. Seznámil se dokonce s jejím bratrem, kterého také přesvědčil o tom, že jeho sestře rozhodně neublíží. Postupem času se z nich stali přátelé. Michael občas chodil s Amélií na boxerské zápasy jejího bratra. Bohužel nebylo to pořád a jednoho dne se stalo něco, co i později prohloubilo přátelství mezi oběma chlapci. Malá Amélia byla zabita, jemu bylo tehdy 15, ale ani tak nedokázal vyjádřit bolest, která ho užírala. Sám Gabriel na tom byl ještě hůř, avšak v těchto krušných dobách byli jeden druhému oporou. Ta věc je trápila hodně dlouho, dívčina jim chyběla a bude chybět ještě dlouho, nedokážou na ni zapomenout ani jeden. I tahle věc možná dopomohla tomu, jak se pak oba začali chovat. Ve škole začali tyranizovat nejslabší žáky, aby se dostali do pomyslného ‚vedení‘ a opravdu jim nebylo líto, že se jich ostatní začali bát. Gabriel byl boxer, učil Michela pár věcí, aby se zvládl ubránit a později? Stali se z nich parťáci, a hlavně byli oba postrachem celé školy. Ostatní měli respekt a některá děvčata jim padala ke kolenům, což vedlo i k tomu, jak si začali oba užívat života.
Vyrostli spolu a upřímně? Michael neměl nikoho, s kým by držel až takhle moc, ačkoliv byl oproti němu jeho přítel starší. Ani jeden si nehráli na věkový rozdíl, prostě se v životě našli a už jeden druhého neopustí. Tak tomu i bylo po několika letech, kdy byl pozván na Gabův zápas. V té době už je navštěvoval pravidelně, aby svého přítele podpořil co nejvíc a popřípadě mu později pomohl, kdyby se dostal do problémů. On ale na zápas nedorazil vůbec, což samotného Michaela dost zarazilo. Později se dozvěděl, že Gabriel měl dorazit taxíkem, obával se, že se jeho přítel dostal do šlamastiky, a proto se poptal kolem, aby dostal na zmíněného taxikáře místo. Gabriel mu nezvedal telefon, ale taxikářovi se naštěstí dovolal. Řekl, že jeho přítele odvezl na danou adresu a tam ho nechal, jak je to u taxíku běžné, bohužel nechtěl říct, kde adresa byla. Pod pohrůžkou však danou adresu získal. Vůbec netušil, co má čekat. Letmo se rozloučil s matkou a vypravil se na cestu s kytarou na zádech. Neměl sebou nic jiného než svoji kytaru, aby si zkrátil dlouhé chvíle. Nakonec ale na zmíněné místo také dorazil taxíkem, takže mu kytara prakticky byla jen ozdobou zad, když dřímala v měkkém pouzdře.
A tak stanul dospívající muž s francouzskou krví před Hradem a samotnou Akademií Lunae et Sōlis, doufaje, že zde najde svého přítele.
