„Jen tak si dovolili přijít k nám domů a říct mámě, že můj debilní otec se musel zachovat jako naprostý idiot a hrát si na hrdinu. Nechal se zastřelit. Kvůli nějakému drogovému kartelu. A nás tady nechal. Samotné. Vážně si myslíte, že něco takového lze pochopit či dokonce odpustit?! A ti blbci? Co si mysleli, že nám pomůže, když ty parchanty pošlou na pár let si sednout? Přesně tehdy jsem pochopila, že poldové jsou jen banda hlupáků a poseroutků.“

​

Matce i dceři se tak zhroutil celý svět a Samantha to opravdu špatně nesla. Zhroutila se a vybrala si špatného parťáka na zvládání depresí – alkohol. Začalo to nevinně, pár sklenicemi vína před spaním… které se postupem času proměnilo v nechození do práce, bytě nasyceném pachem alkoholu a zvratků s příměsí krve, které nebyla sto uklidit, a neschopnosti vyzvednout dceru ze školy. Což nemohlo dopadnout dobře, prostě nemohlo. Scarlett se musela starat o matku, i když sama potřebovala péči.

​

„Matka začala chlastat. Prý jen pár skleniček vína, na nervy, na spaní, kdo ví, na co všechno… dle svého na to měla právo, když přišla o manžela. A na mě se vysrala, samozřejmě… protože co je komu do malé holky, která ztratila tátu a teď přicházela i o matku, že? A pak je klidně nechala, aby mě odvedli. Možná si ani nevšimla.“

​

Skončila v sirotčinci. Bohužel, ani to jí zrovna nepřispělo. Byla jedním z mnoha děcek s podobným smutným osudem a nikdo na ni neměl čas, starší děti jí šikanovaly a ona se svou zlost brzy naučila vybíjet si na těch mladších, které měly větší šanci, že se z tohohle pekla dostanou do normální rodiny. Ona naději ztratila hodně brzy. A začala utíkat. Na ulici bylo lépe než mezi lidmi, co brali péči o ní, jako nutné zlo, práci, která je živila, ale to neznamenalo, že by ji museli vykonávat nějak zvláště svědomitě.

​

„V děcáku… to není dobrý. Nebo alespoň v tom, kde jsem skončila já. Brzy jsem zjistila, že vlastně nemám domov. Že nemám nikoho. Jen sebe. A musím se s tím smířit, naučit se přežít. I kdybych měla podupat všechno, co mě můj fotřík učil, a vlastně mi dělalo i radost mu kazit tu jeho hodnou holčičku. To máš za to, žes mě tu nechal a sám si klidně chcíp!“

​

Uběhlo několik let, během kterých utíkala, přespávala v parku, kradla a pak se vysmívala „strejčkům“ na policejní stanici. Od začátku jí to procházelo, snažili se jí omlouvat, protože přece jen si prošla peklem, ale… „Co by na to řekl tvůj otec, Scarlett?“ zněla s oblibou jejich otázka, když vzdychali nad dalším jejím nepovedeným kouskem. Ušklíbla se jen a myslela si své. Nebyla opatrná a postupem času se její špatné nápady ještě zhoršovaly. Až se dostala do křížku s něčím horším než se zákonem. Stačilo jen krást u špatných lidí, kteří neměli nutkání do jejich věcí zatahovat policii – a že takových v jejím rodném městě bylo dost. Muselo se to stát, dříve či později.

​

„Doufám, že mě vidíš, tatínku, protože tohle jsi mi udělal ty!“

​

Scarlett tedy na Akademii Měsíce a Slunce nedorazila tak úplně dobrovolně. Jen s oblečením, které měla právě na sobě, svým milovaným nožíkem a kradenými náušnicemi, se tak ocitla ve vstupním sále Hradu, předpokládajíc, že byla unesena. První osobou, kterou potkala, byla Temná Prima, Caroline Thomas, a její Duše, o níž si myslela, že je pouhým výplodem její fantazie, důsledkem drog, kterými jistě byla omámena. Představila se jako Kiarra, což jí přirozeně už zůstalo. Samozřejmě vůbec nechtěla věřit tomu, že by se ocitla na Akademii a nic jí nedávalo smysl a moc tomu nepomohli ani ti, které potkala krátce poté – Charlotte Asinatte, kterou Scarlett překřtila na Princeznu Zrzečku, jí jen utvrdila v domnění, že všichni na Hradě jsou pod vlivem nějakých halucinogenních drog, načež jí Princ Suchar Hamilton, později Keksík, tak trochu dotlačil na hodinu Cest Poznání, kde pomalu byla donucena začít věřit tomu, že magie opravdu existuje a její budoucností je stát se jakousi čarodějkou.

„Jsem Kiarra, ta divná holka z Atlanty, kterou nikdo z vás nebude mít rád,“

​

Drzá, ale celkem opatrná, se pomalu sžívala s Hradem a možnostmi, které jí poskytoval. A taktéž některým osůbkám tak trochu odhalila, kým vlastně je a že tahle bledá blondýnka nemá s andílkem mnoho společného, byť právě za něj se převlékla na první Slavnost, které se účastnila. Z těch zajímavých, které potkala, je nutno zmínit Kyla, jehož titulovala Tajemným maníkem z ulice a považovala jej za celkem normálního, jen s divnou rodinou – než zjistila, že společně s ní patří do klubu milovníků ostrých předmětů, jakoužto informaci si odhalili v podstatě současně. Od té doby z něj měla poměrně respekt, pročež se rozhodla raději příliš neprovokovat a dávat si pozor, na kohože všechno tady může narazit. Ostatně, brzy dostala další lekci o tom, jak moc velký pozor by si měla dávat, a to od Henley, o které totiž zjistila dosti nepříjemným způsobem, že umí číst myšlenky, což jí donutilo zpanikařit a podříznout jí hrdlo. Ona zrzavá učitelka však útok přežila a následně se shodly, že by si mohly být vzájemně užitečné, pokud Scarlett občas něco udělá pro Henley a ona jí zase nebude nahlížet do hlavy.

​

„Tolik k čerstvému startu, že? Protože kam jdeš ty, tam tě smrt následuje… lepí se ti na paty, protože jsi její oblíbený mazlíček…“

​

Scarlett si začínala zvykat. Princezna Zrzečka se ukázala být vhodným rozptýlením pro dlouhé chvíle, ostatně, Tee se ta holka ve výsledku celkem líbila, i když povahově byla až příliš tvrdohlavá a povznesená nad vše a všechny. Přitom jí službička pro Henley donutila znovu vyhledat Keksíka, tentokráte však s velmi nemilými důsledky pro onoho chudáka, když se ho rozhodla fyzicky (a trochu i psychicky) mučit poté, co jej lstí a s pomocí využití svých ženských zbraní dostala do opuštěné místnosti v Bludišti – a on tak na chvíli opravdu vypadal, že ho nápis DĚVKAŘ zdobící mu hruď a její občasné připomínání napraví od dalších nerozumných akcí, které by se slečně profesorce nelíbily.

​

„Rozkošné zmatené Princátko… svého miláčka nikdy neodkládám, Keksíku, to už bys mohl pochopit.“

​

Mezitím byla Tee přidělena spolubydlící – roztomilá malá brunetka Henriette, pro Scarlett však vždy a jedině Myšička, kterou si tak trochu vzala pod svá ochranná křídla. Ovšem samozřejmě se seznámila se spoustou svých spolužáků, kteří pro ni byli však více či méně nezajímaví a málokdo její pozornost upoutal dostatečně, aby vůbec měla nutkání jej pozdravit – jednou takovou zářnou výjimku pak získala i jedna Pěkná Malířka, o níž usoudila, že jí matka nesnášela dle nehorázně zdlouhavého a komplikovaného jména. Vztahy však nebyly to jediné, co se vyvíjelo, protože brzy Scarlett získala taktéž zdravý respekt z upírů, a dlaků, které potkala a zjistila, že když se naštvou, není to žádná legrace. Začala celkem pravidelně chodit na rozcvičky i hodiny, ať už z nudy nebo proto, že něčeho možná přece jen chtěla dosáhnout, aby nebyla jen jednou z mnoha svačinek na téhle Akademii.

​

„Je zajímavý asi jako bahno na botách – spláchni to trochou vody a nech ho odtýct kanálem, tam se mu bude líbit…“

​

Brzy se však začala nudit až moc, neb se začala poohlížet po nějakém dalším plátně, kterému by slušela nějaká ta kresbička – když už se zdálo, že bude Keksík hodný a Henley jí ho na hraní už nepůjčí. A do oka jí padl Roge, čili Kytarista, jehož i Lochneska opustila, jakoužto přezdívku si získal díky modrovlasému třeštidlu, Melanii, která ho nechala napospas svému osudu, když ho poprvé potkala. Příběh Scarlett plynul dál a ona se učila, aby se dostala ke svému elementu a nebyla tak příšerně bezbranná. Brzy však pochopila, že s její nalomenou psychikou to nebude žádný med, pročež se rozhodla pro razantní krok – zbavit se toho špatného společně s tím dobrým, když v sobě pohřbila a doslova spálila všechny hezké vzpomínky, aby mohla pokračovat v životě dál.

​

„Bude to tak lepší, Scarlett, věř mi…“