Tobias Hamilton: Otec, se kterým má výborný vztah. Právě on je jedním z nejdůležitějších osob v jeho životě. Vychovával jej sám, prakticky už od novorozeněte. Nedobrovolně se chopil role jak otce, tak částečně i matky a vždycky se tu pro svého syna snažil být, když jej potřeboval. Kdykoliv měl nějaký problém, právě Tobias byl první, na koho by se obrátil. Díky němu nalezl také lásku ke sportům, později především k hokeji. I lásku k rychlým autům má po něm, jak také jinak.Kathryn Hamilton: Matka, kterou však malý chlapec nikdy nepoznal. Krátce po porodu za záhadných okolností totiž zmizela. Všechno, co se o ní ví, zná pouze z vyprávění nebo deníku, který si vedla. Dle slov otce a těch, kteří ji znali, šlo o velmi chladnou a odtažitou ženu, která mnoho přátel
neměla a z domu prakticky vůbec nevycházela. Kdoví, jestli je vůbec stále ještě naživu. Na toto téma je Will stále trochu citlivý, jednoduše proto, že se o ní nerad baví.
Dawn Hastings: Přítelkyně otce, jsou spolu již poměrně dlouho, nejsou však manželé. Nikdy nemůže Liamovi nahradit matku, což je bohužel přesně důvod toho, že ji nemá příliš v lásce. Jejich vztah je velmi chladný a vídají se jen pokud je to nezbytně nutné. Vážně se snažil s ní vyjít, kvůli tátovi, ale jejich neshody jsou nejspíš způsobené také tím, že jsou dvě zcela rozlišné osobnosti. Dawn je tichá žena, která si ráda čte nebo vaří a tak podobně. Kdežto William je ten akčnější.
Rebecca Hamilton (*2773): Dcera Tobiase a Dawn, mladší sestra Williama. Ačkoli se poslední dobou příliš často nesetkávají, stále mezi sebou udržují kontakt. Buďto si volají, posílají dopisy a tak podobně, jednoduše spolu neustále musí komunikovat. Spíše, než sourozenci se občas chovají jako kamarádi. Blbnou spolu, pošťuchují se a žertují. Liam ji má vážně hodně rád a nedal by na ni nikdy dopustit.
Mason Eric Hamilton (*2774): Nejmladší člen rodiny Hamilton. Masona si Dawn s Tobiasem vzali už jako pouhé roční dítko z dětského domova. Byl to sirotek, jehož matka, které bylo pouhých šestnáct let, zemřela při porodu. Neměl nikoho, u koho by mohl být, a tak byl předem odsouzen na život po ústavech. Naštěstí ho jeho nynější rodiče jednoho dne spatřili a okamžitě si jej zamilovali. Stejně jako na sestru, ani na bratra nedá Liam dopustit. Ve škole si jej děti často dobíraly a on jim potom jasně domluvil a usměrnil je.
William je ke svému věku vyšší, sportovní postavy. Tím je myšleno, že měří něco málo přes 180 centimetrů. Obličej je hranatý, pod hustým obočím se schovávají dvě oříškově hnědé oči, ve kterých téměř vždy pohrávají jiskřičky ať již nadšení nebo jako předzvěst nějaké neplechy. Spíše druhá možnost v různém měřítku. Od téměř nepatrných neplech až po skutečně rozsáhlé plány. Přední část rovněž hnědých vlasů, která by jinak spadala do očí, je o málo delší než zbytek. Aby však předešel tomu, že by mu vlasy zavazely ve výhledu, upravuje si je jednoduše dozadu nebo sčeše do boku, žádnou velkou vědu z toho nedělá. Nepovažuje se za toho, jenž by přehnaně pečoval o svůj vzhled a zaobíral se každým detailem. I přes to všechno, ať chce nebo ne, dokáže si vybrat vždy takové kousky oblečení či se tak upravit, že výsledek je jednoduše stoprocentní a prakticky vždy zaručený. Co se obličeje dále týká, tvoří ho i užší, dlouhý nos, zakončený mírnou bambulkou, který jako jediný na svém těle nemá Liam rád. Nakonec pak plné leč nijak jinak výrazné světlé rty, na kterých téměř vždy pohrává drzý úsměv. Ohryzek má velmi výrazný, nejde si jej na první pohled nevšimnout. Pokožku má každé léto bez výhrady dokonale opálenou. Při chůzi se snaží vždy držet rovná záda a nehrbit se. Dělá přece čest sám sobě, tak proč si to kazit. Pohybuje se až s nebývalou lehkostí, která mu byla dána nejspíše již od přírody.
Ohledně oblékání má zavedený systém a nehodlá ho měnit. Vždy si bere rifle, k nim buď obyčejné tričko pro každodenní nošení, nebo naopak košili pro významnější příležitosti, poté třeba nějakou mikinu, když je to potřeba. Když jsou k tomu vhodné podmínky, nosí i tílka nebo chodí zcela bez vrchního dílu oblečení. Naopak když je zima, rád si na sebe vezme koženou bundu, kterých má hned několik. Nosí pouze jeden šperk, kterým je zlatý prsten na prostředníčku levé ruky. Nad levým obočím má malou, téměř neviditelnou jizvu, když ho před několika lety trefil puk. Samozřejmě ze sebe díky tomu dělá válečného přeživšího.
Patnáctý den měsíce října. Přesně tento den se zapsal do dějin narozením malého Williama. Inu, dobrá, možné ne zcela do dějin, ale do paměti jeho rodičů rozhodně. Byl to šťastný den, i přesto, že za zdmi nemocnice vládlo nehostinné počasí, které v toto roční období nebylo zas tak výjimečné. Silný vítr se opíral do pevně zavřených oken a na nebi to vypadalo jako na bojišti. Temná mračna prosvětlovaly blesky, které se objevovaly v rozličných intervalech. Spolu s nimi duněly krajinou hromy, hrozivé pro ty, kdo se bouřek bojí. Avšak uvnitř bylo teplo a příjemně. A dokonce ani William příliš neplakal, jak tomu bylo u některých sourozenců. Kulil svá tehdy stále ještě světlá očka po okolí, než se zastaví na obličeji jeho matky. Kathryn, ačkoli naprosto vyčerpaná, si svého syna převzala do náruče a s láskou, jakou může cítit jen matka ke svému potomku, mu začala šeptat sladká slovíčka. Byly to krásné a vzácné chvíle, na které se logicky nepamatuje. Bohužel si je však neuchoval ani z vyprávění.
Jeho domovinou je Denver, hlavní město amerického Colorada, v jehož okrajové části také stál útulný domek patřící rodině Hamilton. Vše vypadá až příliš idylicky na to, aby to byla pravda. Mohl mít krásný život plný radosti a nemusel by se o nic starat. Nikdy. Jenže osud mu přichystal jiné karty, jak to, tak vypadá. Liamovi bylo teprve půl roku, když se věci začaly sypat jako domeček z karet. Matka propadla gamblerství, kterým si kompenzovala situaci doma. Protože dětský pláč přece jen není pro každého a vstávání uprostřed noci už vůbec ne. To, že nebyla Kathryn věčně doma se zase nelíbilo Tobiasovi. a tak začaly hádky, které se postupně objevovaly čím dál častěji, až byly na denním pořádku. A šlo mnohdy o úplné maličkosti. William byl stále ještě velmi malý na to, aby chápal, co se kolem něj děje. Vnímal jen otcův křik a matčin usedavý pláč. Obviňování, že žena jako ona by syna mít neměla. Avšak stále ji svým způsobem miloval. Chtěl dát jejich rodině šanci. Situace trvala ještě další tři roky.
A Tobias? Ten na tom nebyl o moc lépe. Všechny city k blondýnce, k matce jeho dítěte se vytratily. Stačila jedna jediná noc, pár sladkých slov a uklouznul, s naprosto náhodou slečnou z baru. Dawn. Od té doby se scházeli v pravidelných intervalech. Kathryn, která neměla nic a neměla kam jít, samozřejmě vyhovovalo, že má relativně stabilní zázemí. A opravdu se i snažila, to ano, jenže to nestačilo. Ze špatné finanční situace začala pít. Hodně a často. To byla poslední kapka pro Tobiase, který ženu jednoduše vyhnal na ulici, pryč od nich, od jejich syna. Věřil, že se o chlapce zvládne postarat sám. Věřil, že bez ní jim bude oběma dvěma lépe. Ze dne na den tak přišel chlapec o matku. Na kterou si ani pořádně nepamatoval. A vzhledem k tomu, že o ní doma nemluvili, hodně rychle zapomněl. Jakoby svým způsobem ani neexistovala. Otec však velmi brzy zjistil, že na výchovu dítěte sám nestačí, a tak si najal chůvu. Tak to podal Williamovi, ve skutečnosti se však jeho city ke slečně z baru rozrostly v lásku. Měl ji opravdu rád. A sám vždy chtěl velkou rodinu. Dawn měla krásné, kaštanově hnědé a hedvábné vlasy, dlouhé po pas a oči barvy smaragdů. Byla rovněž v nejlepších letech. Snažila se být matkou i Williamovi a jistou dobu se jí to i dařilo.
Williamovi byly dva roky, když otec přišel s tím, že je Dawn těhotná. Chlapec to nemohl pochopit, ne tak úplně. Přece jen byl stále ještě příliš malý. Nicméně to už se narodila jeho nevlastní sestra Rebecca. A on měl konečně někoho, koho mohl okukovat. Nicméně to rovněž znamenalo, že se pozornost jak otce, tak macechy, přesunula k novorozenému miminku a on si musel zvyknout na to, že je druhý. Vždycky až druhý. Ve třech letech přibyl však další člen rodiny, tentokrát adoptovaný. Ne, že by to byl nějak extra velký rozdíl, ale přece jen to byl další kamarád, se kterým si mohl Liam hrát, no ne? Děti jsou lepší než dospělí. Třeba macecha. Vypěstoval si k Dawn nenávist, a i když se tu a tam snažila k němu najít cestu, neuspěla. Kdežto s otcem to bylo něco jiného. Přece jen byl William kluk a prvorozený. Hráli si spolu venku, učil se jezdit na kole a spousta dalších věcí, které tak kluk s tátou může dělat. A Liam byl jednou šťastný.
Upnul se k představě, že pokud se chce otci zavděčit, musí být ve všem lepší. Nejrychlejší v běhu. Nejsilnější ve vrhu koulí a tak dál. Proto se tak snažil. Přihlásil se snad do každé aktivity, kterou mohl. Každý den měl něco, v celém týdnu zbýval snad jen jeden jediný volný den. Nejvíc si oblíbil hokej, kterému se začal věnovat ještě jako relativně malý. Kolik mu mohlo být, šest? Víc určitě ne. Dokonce i své sourozence si oblíbil, což byla rozhodně pozitivní zpráva. Měl někoho, s kým se mohl bavit, jelikož nebyli zas o tolik mladší než on sám. Jeho dětství, řekněme, že nebylo nikterak zajímavé. O jeho biologické matce se nikdy nebavili a otec se choval, jako by zemřela. Tak to bral svým způsobem i William a jelikož ji pořádně neznal a nepamatoval si ji, nebylo mu to snad ani líto. Proč by mělo? Je jen duchem, představou. Ničím reálným.
Jeho dospívání ovšem udeřilo plnou silou. Většina koníčků, které měl, šla stranou a nahradilo je něco jiného. Kamarádi, pokud se jim tak vůbec dalo říkat. A cigarety. Ke své vlastní smůle se zapletl s ne zrovna dobrou skupinkou dalších výrůstků, s nimiž se tahal po ulicích jak přes den, když měl být ve škole, tak i po nocích. Naučil se lhát tak dobře, že mu doma dost často uvěřili. Jednou měl příliš dlouhý trénink, jindy zase soustředění někde mimo město. Dával si ovšem pozor na to, aby alespoň školu, když už ji flákal, jakž takž zvládal. Nemohl dopustit, aby se o tom otec dozvěděl. Nikdy. Neodpustil by mu to, to William moc dobře ví. Jenže jak si na své výstřelky měl vydělat, když brigády považoval za ztrátu času a na otce se nemohl spoléhat pořád? Kradl. On i jeho banda. Nic velkého, samozřejmě, protože se nechtěli nechat chytit, samozřejmě. A pokaždé si dali pozor na to, aby vytipovali oblasti dostatečně vzdálené od sebe. A v dostatečném časovém rozestupu. Malé zlodějíčky přece nikdo stíhat nebude, no ne? I přesto, jaký život vedl, alkoholu se nikdy nedotkl. Jasně, tu a tam se pivo nepočítá, ale nikdy nic jiného. Neokusil tvrdý alkohol, sám pořádně neví proč. Jako by možná podvědomě věděl, jak skončila jeho matka, ale to je samozřejmě blbost, jak taky jinak.
Jenže ani tohle mu nemohlo vydržet napořád. Nemohl lhát navěky. Jednou si pro něj musela spravedlnost přijít. Také, že ano. On a čtyři další kamarádíčkové si vyhlédli relativně velký obchod, kde měli jistotu, že přijdou k dobrým penězům. Bohužel se to zvrtlo a někdo z přítomných zavolal policii. Jeho takzvaní kamarádi stihli utéct, jeho ovšem polapili. Jako stále ještě nezletilému mu naštěstí nehrozilo vězení, ale domácí trest. Což bylo možná ještě horší. Nemohl ven. Jen do školy a zase zpátky. Musel to ale vydržet, alespoň ten rok. Pak bude volný.
Jen, co mohl, vypadnul z domu. Nebylo to pro něj lehké, naopak. Nechtěl své sourozence opustit, nechtěl je tam nechávat. Ale věděl, že by sám umřel, kdyby v tom domě zůstal ještě o chvíli déle. Zdrojem jeho obživy se staly příležitostné práce, jako sekání zahrady postarším lidem, v zimě odklízení sněhu a tak podobně. Nebylo to nic extra, ale přežíval. Jeho nejoblíbenější aktivitou a zábavou se staly ženy. Vyzývavé kokety, které byly až příliš snadným terčem. Ke každé z nich si našel cestu, dokázal si vymluvit jejich přízeň. Jako by to snad byl nějaký skrytý talent, který měl. A pak, když si s nimi užil, se vypařil jako pára nad hrncem, aby se s nimi už nikdy nemusel vidět. Samozřejmě si dával pozor na to, aby se nestalo, že by se jeho milenky, jeho zábavy na jednu noc, nemohly spolčit proti němu. Jasně, záruku nemohl mít stoprocentní, ale stačilo mu, že si věřil. Věřil, že mu to bude procházet, naprosto pokaždé. Je přece úžasný William Arthur Hamilton, no ne? Co se může stát zrovna jemu? Je legenda.
Jeho sebevědomí rostlo úměrně s počtem holek, které mu prošly postelí. Některé se na něj vrhaly dobrovolně. Některé si vyžadovaly trochu práce, trochu pozornosti. To mu ale nevadilo. Stálo mu to za to. Protože sladké řečičky ho přece dovedou nejdál. Nepřestal s tím ani když se trochu uklidnil. Vracel se domů. Dobrovolně, nikoli z donucení. Jasně, že ne. Cítíte tu ironii? Jen neměl už na to, aby udržel svůj styl života a platbu za cigarety, kterých se ještě nevzdal. Chtěl vztah s tátou zase utužit. Protože mu svým způsobem chyběl. A stejně tak Becca a Mason. Oba dva miloval nejvíc na světě. Přesto, že museli jistě trpět tím, jak nesnesitelný debil je. Za to, jak jim ubližoval, sice ne vědomě, ale nepřímo. Jenže to mělo jeden háček. Protože pokud se chtěl opravdu vrátit, musel se svými návyky něco dělat a to okamžitě. Tak jej táta poslal na odvykačku, aby se zbavil všeho negativismu, který ho tížil. Nešlo jen o kouření. Šlo o jeho prazvláštní myšlenky.
***
Sice nerad, ale souhlasil, a tak se ocitl zde. Před debilně vyhlížejícím hradem, kde měl strávit několik dalších měsíců. Kurva úžasný. Jeho nadšení z něj jistě doslova vyskakovalo. Zde, hned v první den, potkal na nádvoří drobnou blondýnku. Suzanne. Ona mu ukázala zcela nový svět. Takový, ve kterém je všechno možné. A ne, prasáci, takhle fakt ne. Proměnila se před ním ve vlka. Už v tu chvíli pochopil, že je zde něco víc, něco, čemu úplně nerozumí. Svět je jiný, než jaký si myslel. Zajímavější. Nebezpečnější. Téhož večera, poté, co se dohrabal do patra celé budovy, narazil na mladíka. Kterého si relativně oblíbil. Jak by také ne, možná by přece jen mohli být kamarádi. Matthias mu v mnohém pomohl. A připomínal mu jeho vlastní sourozence, což byl jen bonus. Jeden by řekl, že by mohl očekávat už teď všechno, ale to by nebyl William. Ultimátní debil, který si nedokáže pomoc. Hned nato totiž potkal rudovlásku, ze které nemohl spustit oči. Jeho instinkty jej vedly samozřejmě jako už mnohokrát, zcela neomylné. Jen proto, aby následně tvrdě narazil. A skončil se zlomenou rukou. Prostě uvítání, jak se patří, není tomu tak? Jenže ani to není konec. Ne-ne, to by totiž bylo příliš jednoduché. Nedlouho poté se totiž seznámil s další potencionální kořistí. Jen to v té chvíli nevěděl. Stejně jako to, že se Hannah stane jeho prokletím a že s ní si rozhodně zahrávat neměl. Bohužel, nedalo se nic dělat. Nejspíš by neposlechl ani tehdy, kdy by mu to někdo tloukl do hlavy několik hodin v kuse. Od té chvíle by se dalo říct, že je jeho život na Akademii série nešťastných příhod, špatných rozhodnutí a toho, jak neskutečný je debil, který má snad nejhorší štěstí ze všech. Ještě štěstí, že měl a stále má Melanii, nikoli kamarádku, ale parťačku, na kterou se spoléhá možná víc, než by měl. Jistou útěchu našel i v Anne, nejspíš úplně první holce, která nebyla tak úplně snadnou kořistí a které chtěl opravdu pomoci. Chtěl mít někoho, komu může věřit a kdo může na oplátku věřit zase jemu. Méně šťastnou ruku při výběru měl s blonckou, na kterou narazil ve vstupním sále. Jasně, musel své kousky zkusit i na ni. A jak to dopadlo? Byla na něj mířena čepel nože. Jeden by řekl, že tohle je dostatečné varování, ale ne. Není. Vlastní vinou totiž skončil na jistou dobu uvězněn, a ještě navíc s parádním tetováním, vyřezaným do jeho vlastní kůže. Jako připomínka na to, kým doopravdy je. Děvkař. Kiarra je pro něj jako droga. Ví, že je pro něj špatná, ale přesto se k ní pořád bude vracet. I přesto, že ho to jistě bude jednou stát život.
