.png)
Caroline má jednu jedinou, velmi milovanou mladší sestřičku Suzi (*2779), na kterou nedá dopustit. Nejsou pouhými sestrami, nýbrž i nejlepšími kamarádkami. Vzhledem ke stále ještě poměrně nízkému věkovému rozdílu si spolu jako malé velmi často hrávaly. S matkou Elizabeth a otcem Andrewem neměla Caroline dlouhou dobu dobré vztahy, avšak za poslední rok se o dost zlepšily. Není to tím, že by své rodiče měla vyloženě nerada, protože tak to rozhodně není, spíš jsou jejich představy o světě příliš rozdílné na to, aby spolu mohli normálně vycházet. Samozřejmě, že i když je nyní většinu času na Akademii, pravidelně domů píše. Potajmu si však stále přeje, aby i Suzi co nejdříve dorazila na Hrad, aby zde měla alespoň nějakého komplice, který ji pochopí beze zbytku.
Caroline je výškou nijak nevyčnívající, nyní již devatenáctiletá dívka. I když, záleží na tom, do jakého konkrétního kolektivu ji postavíte. Osobně si myslí, že jejích 168 centimetrů je tak akorát. Ani moc, ani málo, jednoduše zlatá střední cesta. Typické jsou pro ni pod lopatky dlouhé, rudé vlasy. Ty zdědila po matce, asi jako jediný tělesný znak. Avšak na druhou stranu zase výrazný, což je tak trochu kompenzace. Na své vlasy by Caroline nedala dopustit, i když prakticky nemine den, aby si na ně, byť třeba jen jedinkrát nepostěžovala. I když jí všude zavazí, překáží a občas s nimi není pořízení, nikdy by se jich nevzdala. Pokud však může, nosí je rozpuštěné. Má-li příležitost,
miluje pocit svěžího čerstvého vánku, který jí je čechrá. Jenže... kdo to má pak rozčesávat. Výjimku tvoří jen nezbytně nutné situace, jako je sport a podobné záležitosti. Moc ráda by se věnovala něčemu aktivně, ale bohužel vzhledem ke své menší indispozici donutit se k čemukoliv to příliš nevychází. Očka, částečně skrytá za hustými řasami, se mohou pyšnit směsicí převážně modré, ale částečně i šedé barvy. Vše záleží na světle a také úhlu, pod kterým se Caroline do očí zadíváte. Někdy jsou průzračné jako to nejčistší moře či obloha bez jediného mráčku, jindy se mohou zdát až ocelově modré. Mezi očima, tvarem téměř podobnýma těm panenkovským, má posazen malý, rovný nosík. Samotný obličej, jehož přirozeně světlejší pokožka je bez jediné vady, jí doplňují nepříliš hezky tvarované rty, kdy horní je o poznání užší než spodní. Prakticky pořád na nich však pohrává menší či větší úsměv, který ke Caroline už jaksi patří.
Vzhled jako takový pro ni není tou nejdůležitější věcí na světě, ale zároveň se snaží vypadat alespoň trochu přijatelně. Popravdě, i to však záleží mnohdy na dané situace. S klidem ji můžete zahlédnout ve volných teplácích stejně dobře jako v například v šifonové sukni a blůzce. Nejčastěji však nosí rifle, u kterých se snoubí pohodlí spolu s funkčností a také jakýmsi stylem. Tyto pak kombinuje s halenkami a tričky různých barev, stylů i střihů. Nemá žádnou upřednostněnou kombinaci, avšak příliš nemusí neonové a přespříliš zářivé barvy. Přeci jen, nerada vyčnívá a zkrátka se necítí v takovýchto věcech dobře. Zásadně nenosí zlato, ale pouze stříbro. Nemůže přesně určit, odkud tato její zásada pochází, ale je tomu tak už od dětství, pokud si dobře pamatuje. Obvykle se jedná o malý, nenápadný šperk jako třeba řetízek na krk či prstýnek. Ohledně obuvi nedává přednost ničemu konkrétnímu. Vyžaduje-li si to přímo situace, je ochotna se uvolit a vzít si boty na podpatku, jinak je nenosí prakticky vůbec. Tenisky, kecky a podobně, to jsou mnohem spíše boty, ve kterých Caroline při běžném, nijak významném dni uvidíte.
V den svých šestnáctých narozenin si nechala na pravý kotník vytetovat čínský symbol štěstí. Což však není jediná 'jizva' kterou na těle má. Na levém lýtku má navíc i jizvu po nezahojeném pokusu o zdolání stromu. Naštěstí je umístěna tak, že není na první pohled vidět, pokud se pořádně nezaměříte. Při chůzi a sezení se snaží držet si rovná záda a nehrbit se. I když ne vždy, vlastně spíše málokdy se jí poštěstí si tuto polohu udržet, a nakonec se stejně shrbí do nepěkného paragrafu. Co naplat, dámička z ní rozhodně nebude, ani k tomu nikdy neaspirovala. Naštěstí. Samotná představa toho, že by měla být nažehlenou dívčinou, jejíž život je řízen pouze dle etikety ji upřímně děsí. Nicméně skutečně nic takového není. Ve výsledku je přesně taková, jaká si vždy přála být.
Narození Caroline doprovázela stejná míra oslav, jako částečného smutku. Nebyla plánovaným dítětem, spíše takový omyl, avšak svou bojovností a odhodláním, které projevovala už v prvních hodinách života, si své rodiče částečně získala na svou stranu. Přece jenom, je jejich první dcera, první potomek, kterého budou mít možnost vypiplat dle svých představ přesně tak, jak chtějí. Což se ukázalo jako poněkud složitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Nejen matka, ale i otec byli oba velmi nezkušení a museli
se naučit, co je správné a co špatné při zacházení s drobečkem. Neměli na koho se obrátit, ani kdyby sebevíc chtěli. Rodiče z otcovy strany zemřeli již dávno na nějakou záhadnou nemoc a ti ze strany matčiny žili stále ještě v Evropě. A tak mladá rodina, sídlící v městečku v Austrálii, si musela poradit sama. Mnozí sousedé se na ně dívali skrz prsty, přece jenom, oba rodiče byli poměrně mladí, a tak bylo snadné je hned odsoudit. Avšak jak šel čas, učili se, co je třeba, co můžou a nemůžou.
Caroline, za celé své dětství, nebyla příliš hlučným dítětem. Téměř neplakala a nezlobila se. V klidu si hrála ať už doma, nebo na zahradě, když už byla starší. Ve čtyřech letech se navíc dočkala mladší sestřičky, takže měla i parťáka na hraní. U Suzi si dali rodiče záležet na tom, aby jí dali vše, na co si jen vzpomněla. Narozdíl od Caroline byla plánovaná, což se mnohdy projevovalo víc, než by bylo vhodné, ale ani jedna si nestěžovala. Navíc, ze Suzi se nikdy nestala rozmazlená slečinka, naštěstí. Obě dvě často chodívaly domů s odřenými koleny, větvičkami zapletenými do vlasů a tak podobně. O pár let později, když bylo Caroline přibližně osm let, začala také s trénováním svých proměn. Coby čistokrevná dlačice to měla o něco jednodušší než ti, kdož by museli své vnitřní zvíře teprve objevit, ale začátky nebyly úplně snadné. Díky genům se počítalo, že bude patřit mezi psovité, avšak to, že je liška, bylo překvapení. Odsud také pochází její přezdívka, která sice není originální, ale zato přesná a výstižná. Kompletní složení rodiny bylo vskutku různorodé, každý byl něčím jiným. Matka Elizabeth kojotem, otec šakalem a Suzi, ta schytala majestátního vlka. Podivná rodinka, která je na Australských pláních poměrně neobvyklá. Přirozeně si museli dávat dobrý pozor, aby nebyli spatřeni nikým nepatřičným, protože to by znamenalo zase další a další vysvětlování, kterému by se všichni rádi vyhnuli.
Jakmile byla Caroline dostatečně stará, odcestovala na školu, kam předtím chodili i její rodiče a dle všeho právě těm měla mít jistotu, že bude mezi svými a nebude se muset schovávat. Schola Dlacos se stala druhým domovem, a to především díky všem ostatním dlakům, na které tam narazila. Z důvodů, které nemohla předem předvídat, se však po několika letech studia musela vrátit na pár měsíců domů, když její matka onemocněla. Pomáhala se o ni starat až do doby, než byla opět v pořádku. Navrátila se hned, jak to bylo možné, avšak nyní již na spojenou Akademii Měsíce a Slunce, kde se její obzory a vědění rozšířily ještě o dost více než předtím.
Let; Pozlacení – defenzivní magie, která způsobuje, že jedinou slabostí tohoto nádherného hřebce je jeho spřízněná duše. Je velmi těžké jej fyzicky zranit, neb v podstatě instinktivně dokáže kteroukoliv část povrchu jeho těla proměnit ve zlato. Samozřejmě nemůže hýbat s částí těla, která je zrovna zlatá, avšak vzhledem k faktu, že se může měnit dle své libosti a příliš jej to nevyčerpává, vlastně na tom ani nezáleží. Ovšem nejedná se jen o fyzickou ochranu, neb díky jeho zlatým očím, kterými však i přes magický filtr, vidí stejně dobře, jako všichni ostatní koně, je chráněn i proti
psychickým silám magie mysli. Za soustředění pak může magii použít i k pouhému pobavení, když na své uhlové srsti nechává vznikat zlaté vzory, které však stále mají funkci jakéhosi štítu. Je možné, že mu i nějaká ta zlatá žíně, chlup či pírko vypadne, avšak díky jejich větší odolnosti to nebývá to příliš častým jevem.
Se svými 153 cm v kohoutku, jichž dosáhne až v dospělosti, není Midauris žádným obrem mezi koňmi, ovšem co se týče Duší, připadat si tak může. Jeho tělo je pokryto hebkou černou srstí, tedy až na bílou masku na tváři – samozřejmě však pouze do doby, než si nechá po těle rozlézt štít jeho magie, který se však v klidu dá zpozorovat jen v jeho očích a na kopytech, která zůstávají zlatá neustále. Má nádherně hustou hřívu a ocas, které za ním při běhu vlají. A pak jsou tu jeho křídla, jež jsou dosti zvláštní už jen
tím, že se skládají ze dvou párů, které mu umožňují být velmi obratným ve vzduchu, ale zároveň ho ochraňují v případě, že v letu bude muset zpevnit magií část křídel, aby byl stále schopen létat a nehrozil mu pád z velké výšky, před kterým by jej magie nemohla ochránit.