ALES

Byl to celkem normální den, když se v nemocnici svatého Barnabáše v Bronxu rozezněl křik právě narozené holčičky, která jako by o sobě musela dát vědět všem, kteří kolem prošli. Pro matku Sarah to nebyl zrovna lehký porod, ale i přestože jí po těžkém výkonu nezbylo moc sil, všechny poslední vynaložila na to, aby své novorozené dceři věnovala široký úsměv plný slz štěstí. Stejně tak i její manžel Jack se usmíval od ucha k uchu, když se tedy z celého zážitku konečně zmátořil. Následné zotavení jeho ženy probíhalo překvapivě v pořádku a celá rodina se tak mohla brzy vydat z nemocnice domů, tentokrát i s novým přírůstkem. Dceru společně pojmenovali Annemarie, po zesnulé matce Jacka, která jim v minulosti hodně pomohla, když měli problémy. Ty ale společně překonali, a i když se neměli na koho obrátit, protože ani jeden už neměli žádné přímé příbuzné, jejich dceru čekal skvěle naplánovaný život. Z celého jejího života je pak zrovna tahle etapa složena už jen z několika malých střípků, protože se svými rodiči bohužel prožila jen deset let. Byla ale rozmazlována a milována při každé příležitosti, kterou k tomu její rodiče měli. Jack se živil jako žurnalista, byl velmi dobrý a úspěšný, takže si mohli dovolit, aby Sarah byla doma se svojí dcerou. Do svých pěti let si užívala pozornost svých rodičů jako jediné dítě, než se jí narodil bratr Christopher. Zprvu k němu nemohla nalézt cestu a nebyla tedy úplně dobrou sestrou, ale díky vztahu s otcem se později naučila, že jako starší sourozenec má jistou zodpovědnost a měla by tu pro svého bratra být, i kdyby se proti němu otočil celý svět. Od té chvíle měla Anne ke svému bratrovi jiný přístup, obzvláště během toho, jak stárla. Nedovolila by, aby se mu něco stalo, sama byla opatrná, aby mu neublížila, protože byl ještě pořád maličký a jí přišlo, že i dost křehký. Dodnes si pamatuje, jak plakal, když se mu něco přihodilo a jak to byl jediný moment, kdy i jejich docela přísný otec pookřál a snažil se udělat vše pro to, aby bylo Chrisovi lépe. Život této rodiny probíhal asi tak, jak si můžete u každé další průměrné domácnosti představit. Děti dostávaly potřebnou péči a kdykoliv to šlo, jejich rodiče dělali všechno pro to, aby na ně ti dva měli jen nejlepší vzpomínky. Bohužel to bylo stále v době, kdy si Chris mohl pamatovat jen málo. Těžko říct, jestli si kdy zapamatoval výlety do Petham Bay Parku nebo do zoo, kde ho jeho starší sestra vždy tahala za ruku, protože se potřebovala při každé návštěvě podívat na lední medvědy.

​

Tenhle okamžik ale nepřišel a nikdy už nepřijde. Anne se nedočká toho, aby si ní její bratr tyhle myšlenky sdílel nebo aby si pamatoval na rodiče tak, jako ona. Při jedné takové cestě z výletu se totiž rodina dostala do autonehody, ze které se bohužel nedostali živí všichni. Nepozorný řidič vjel do křižovatky ve vysoké rychlosti, když si nevšiml jejich auta. Díky ráně do hlavy a otřesu mozku má v hlavě pouze útržky z celé události. Dost možná to mozek vytěsnil jakožto traumatickou vzpomínku, protože pohled na mladšího bratra celého od krve a roztříštěného skla je přece jen něco, na co si nechce pamatovat snad nikdo. Z celé nehody vyvázla právě Anne nejlépe, zůstala jí pouze jizva na hlavě, která se časem skryla pod dorůstajícími vlasy. Chris na tom byl hůře, ale přežil, stejně jako jeho sestra. Jejich otec, který auto řídil, byl na místě mrtvý a milovaná matka vzdala svůj boj v nemocnici hned na druhý den s těžkým vnitřním krvácením. Ze sourozenců Carmichaelových se tak stali sirotci. Díky absenci příbuzenstva, které by se jich mohlo nebo chtělo ujmout se dostali do sociální péče a odtud později k manželům Dewisovým, své nové rodině. Anne bylo teprve deset let, ale už tehdy odmítala přijmout, že by jí ti dva měli rodiče nahradit. Christopher to v pěti letech vnímal jinak, zvykl si relativně brzy, ale jeho sestra nikoliv. Smířila se s tím, že žije na novém místě, že má nový domov, ale kdykoliv jí bylo dobře, nemohla přestat myslet na otce s matkou, nešlo tak jednoduše zapomenout. Pro svého bratra tu ale byla stále, ať už jen aby ho zabavila nebo aby ve škole odehnala každého, kdo se mu smál, protože zrovna dostal rovnátka. Čím více dospívala, tím více se ale uzavírala do sebe. Bez problémů se zvládla otevřít před Christopherem, ale ohledně Marii a George to bylo o dost horší. V tomhle nepomohla ani přísná stránka jejího adoptivního otce, naopak se to zhoršovalo ještě víc. Nepomohlo ani to, že se Anne později chytila špatné party lidí a díky nim začala doma lhát. O tom, kde a s kým je, kdy se vrátí domů. Postupně se takhle začala vzdalovat i svému bratrovi, přestože na něj nikdy nebyla zlá ani vyloženě vůči němu odtažitá. Jen si nemohla dovolit mu říct, kam zrovna jde, natož ho vzít s sebou. Byla dost uvědomělá na to, aby věděla, že je to pro jejího mladšího bratra špatné. Nedokázala ale něco takového říct sobě, držet podobných lidí bylo pro ni útěkem před realitou a vším, co nedokázala dostat z hlavy. Stále ale nechtěla dělat takové potíže své adoptivní rodině, takže i když trávila čas s nesprávnými lidmi, pořád měla v hlavě nějakou brzdu, která jí nedovolila nechat se stáhnout na dno. Nutno podotknout, že jí to vydrželo poměrně dlouho, aspoň tedy do chvíle, než se doma pohádala s Mariou. Její přátele totiž jeli na týdenní trip a ona pochopitelně chtěla s nimi, potřebovala vypadnout. Adoptivní matce se ale nelíbilo, že by měla být Annemarie bez dozoru, přestože pár jedincům bylo už kolem 25 let, pořád je viděla jako nezodpovědné. Anne tohle ale vůbec nezajímalo, chtěla odejít, a tak to také udělala. Ve svých osmnácti letech se tedy sbalila a utekla z domu, bylo to naposledy, co viděla své adoptivní rodiče a svého milovaného bratra, no a kvůli čemu? Kvůli tomu, že byla až příliš tvrdohlavá a Maria nebyla její matka, aby jí mohla rozkazovat.

​

Týdenní trip s bandou přátel se trochu vymkl kontrole, Maria sice nebyla opravdovou matkou, ale intuici měla naprosto správnou. Alkohol nebyl totiž to jediné, k čemu se tentokrát Anne nechala umluvit. Zkusila i jiné návykové látky a v jejím případě to nebylo jen “Dám si jednou a nikdy víc”. Svezla se na dlouhé vlně pocitu, který jí připravil o veškeré starosti a už tehdy tušila, že bude chtít víc. Týden s partou narkomanů jí utekl jako voda a ona se měla vrátit domů. To se ale nikdy nestalo, dost možná měla strach se vrátit, chtěla se vyhnout vysvětlování, a proto se rozhodla zůstat s jedním ze členů jejich povedené skupinky v Manhattanu, kde žil. Od Bronxu to nebylo tak daleko a v první chvíli šlo skutečně o to, že na nějakou dobu zůstane u něj, dokud nesesbírá odvahu a nevrátí se domů. Annemarie šlo ale utíkání před problémy lépe, než aby je řešila. Nedokázala se přesvědčit, aby se vrátila a po nějakém čase už bylo příliš pozdě. Její rozhodování trvalo celý rok. Dostala se na samé dno, díky svému ‘domácímu’ měla neustálý přístup k drogám, snad protože si za ně žádal na oplátku něco, k čemu byla už tehdy závislá dívka bez problémů svolná. Hlas v hlavě, který jí říkal, že je všechno špatně, dokázala potlačovat velmi dlouho. Všechno pro to, aby se cítila zase dobře, i když překročila jistou mez a drogy začala užívat i nitroděložně, protože jí přišlo, že jí to nic nedává. Za tohle období svého života se stydí asi nejvíc a byl to další aspekt, proč se nevrátila domů, když se všechno kolem ní sesypalo jako domeček z karet a ten, kterého nazývala přítelem, ji vyhodil bez váhání na ulici. Na jednu stranu za to mohla být ráda, když se časem dozvěděla, že měl pletky s policií. Nebyla do toho zapletená jen protože skončila na ulici, snad si mohla jen domyslet, jestli to udělal právě kvůli ní nebo kvůli tomu, že do jeho byznysu nijak nepřispěla. Měla ale větší problémy, stále závislá na drogách teď skončila v ulicích Manhattanu, kde to neznala až tak dobře, aby se sebou mohla něco kloudného dělat. Otázka, jestli by se neměla vrátit do Bronxu, jí pronásledovala ještě dlouho, ale jednodušší bylo najít další lidi bez domova a co víc, další, kteří měli podobné kratochvíle jako ona. Šlo to s ní od pěti až k nule, když takhle zvládla přežívat víceméně další rok svého života, než narazila na Elliota. Nadějného studenta a milého chlapce, který byl překvapený tím, že na ulici žije někdo v jeho věku. Odmítala jeho pozornost dost dlouho, ale on se za ní bůh ví, proč stále vracel. Nechápala to, ale začala si na jeho společnost zvykat, byl empatický a neodsoudil ji, když se dozvěděl, v jakém bahně se brodí. Naopak jí nabídl pomoc. Postupem času se z denní donášky jídla stalo něco víc, přijala jeho nabídku a nastěhovala se k němu. Bydlel jen s matkou, ale k jejímu překvapení, i ta ji přijala s otevřenou náručí ochotna pomoci. Anne tak trochu získala další náhradní rodinu, která se o ni postarala. 

​

Dostala se díky nim z nejhoršího, nabídli jí azyl, šatili ji, především jí pak pomohli se závislostí, a dokonce se začala i znovu učit. Postupem času se vrátila znovu k normálu a dala se úplně dohromady. Elliot jí představil dokonce svým přátelům, trávila s ním vlastně veškerý svůj čas, ne že by snad měla jinou možnost. Nikdo jí u Barlowových nedržel, mohla se vrátit domů do Bronxu, ale odmítala. Měla strach a pocit, že jakmile by se vzdálila od Elliota, nevěděla by, co má dělat. Vděčila mu za svůj život, a navíc být s ním jí přišlo naprosto výjimečné. Přišla si, jako kdyby se znali celý život. Postupně se o něm dozvídala víc, například hrál v kapele na kytaru a časem s sebou bral Anne dokonce i na některá vystoupení. Její staří přátelé nebyli v porovnáním s tím, koho znala teď, nic. Pochopila, že tehdy o žádné přátelství nešlo. Byla to jen skupina lidí se stejně zvrácenými zájmy, kdežto tady našla lidi, na kterých jí záleželo a bylo to snad i vzájemné. Minimálně u Elliota, na ničem jiném jí ani tolik nezáleželo. Nebyl sice její první zkušenost, ale byl první láskou. Udělal by pro ni první poslední, dokonce ji i brával na místa, kam jako malá jezdila s rodiči. Vzal jí podívat se na její starou školu, kam ještě stále chodil její bratr. Ani tady na něj nebyla schopná počkat, aby ho mohla vidět, styděla se za sebe a netušila, jak by vysvětlila ta ztracená léta. Elliot jí dokonce zkoušel naučit i řídit, prostě prakticky všechno, co vás napadne u mladého zamilovaného páru, který pro sebe má všechen čas na světě. No a když zrovna čas nebyl, Anne trávila okamžiky s jeho matkou, se kterou se také dost sblížila. Pokud by se měla za touhle etapou svého života ale ohlédnout a říct, co si z toho celého odnesla, poví vám, že nic netrvá věčně. To špatné, ale bohužel ani to dobré, v nejhorším případě pak to dobré, co se otočí o sto osmdesát stupňů právě k tomu špatnému. Jakmile je před vašima očima něco skryté, nikdy to tak nebude věčně a obzvlášť pak ve chvílích, kdy jste denně u samotného zdroje. Šlo o Elliotovu absolventskou práci. Nikdy jí neřekl, o čem vlastně je, i když se dost zajímala a byla zvědavá. Většinou to odmávl rukou s tím, že by jí něco podobného přestalo bavit hned po první větě. Pravda byla ale trochu někde jinde a když se jednou dívka dostala ke zmiňované práci do školy, nemohla uvěřit svým očím. Elliot byl zrovna na zkoušce s kapelou, takže měla dost času na to, aby si mohla přečíst aspoň něco. To něco jí ale úplně stačilo k tomu, aby se jí před očima zhroutil celý svět. Pochopila, že Elliot nebyl empatický, šlo mu pouze o jeho prospěch a pro svoji práci, kdy se rozhodl zaměřit na lidi bez domova, si vybral právě ji. V tu chvíli jí ale nemohlo dojít, že je v tom jiný záměr a že si prostě její milovaný nechtěl pro svůj projekt vzít domů nějakého starého chlapa bez zubů. Přišla mu do rány, tak to bylo. V té práci bylo všechno možné, od popisování dnů až po celkovou analýzu jejího chování. Od chvíle, kdy ho odháněla od sebe až do té, kdy mu projevila vděk. On tam měl dokonce zhodnocenou i dobu během této změny. Nechtěla tomu uvěřit. Jednoduše nemohla. 

​

Než se Elliot vrátil domů, mohla přemýšlet o tom, jestli bude držet jazyk za zuby a dál žít spokojeně v naivitě, že jí skutečně miluje, nebo se postaví poprvé pořádně sama za sebe. Vybrala si to druhé, takže když se konečně její milý vrátil, na nic nečekala a ohledně jeho práce do školy ho konfrontovala ještě dřív, než si stihl uklidit kytaru a sednout si. Byla překvapená z toho, jak reagoval. Řekl jí, že se tohle neměla nikdy dozvědět a tím pádem je zbytečné, aby něco podobného řešila. Pro něj to v tu chvíli byla už jen absolventská práce, i když ona pro něj byla něco víc. Jenže Anne to celé vnímala jinak a zrada, kterou cítila, vedla akorát tak k velké hádce, kdy si oba řekli dost nepěkných slov, které by toho druhého mohli ještě nějakou chvíli strašit ve snech. Anne to ale celé předčila svými činy, protože zanedlouho už měla před očima jen černo a začala jednat dost intenzivně. Vzala jeho kytaru a rozhodla se jí ve vzteku rozmlátit o zem, aby pochopil, že to přehnal. Nemyslela, že ho tím snad donutí přestat křičet. Nemyslela vůbec, prostě jednala na základě toho, jak se cítila. Byla vzteklá a nedokázala to zastavit, Elliotův křik tomu moc nepřispíval, naštěstí byl dost chytrý na to, aby se k ní nepřibližoval, dost možná by tehdy dostal po hlavě rozbitou kytarou i on sám. Místo toho stál na místě a pokřikoval, ať toho nechá, rozeběhl se za ní až ve chvíli, kdy se rozhodla zmizet z pokoje. Opět hodlala utéct před všemi problémy, neochotná se třeba jen otočit, natož se zastavit. U dveří ze stolu sebrala klíče od auta a bezmyšlenkovitě nasedla dovnitř, aby odjela pryč. Elliota naposledy viděla stát na zápraží domu, kde se chytal bezradně za hlavu a pozoroval svoji přítelkyni, jak krade mámino auto a mizí pryč. Sama se zvládla uklidnit až po cestě pryč, byla velká náhoda, že ještě neudělala něco sobě, protože pořád neuměla řídit tak dobře, aby si mohla dovolit kamkoliv odjet. Auto zastavila ale dostatečně daleko od domu, kde momentálně žila, aby ho tam prostě nechala i s klíčky v zapalování a utekla pryč. Teprve teď si uvědomovala, co strašného provedla a že by se nezastavila ani ve chvíli, kdy by Elliotovi mohla ublížit. Cítila se strašně, ale pořád se nemohla zbavit toho, jak zrazená kvůli němu byla. Kvůli němu i jeho matce, která o tomhle přece musela také vědět. Kam teď měla jít? Netušila. Znovu se proto rozhodla toulat ulicemi, dokud nepřijde na to, co se sebou hodlá dělat dál. Tenhle problém se ale vyřešil možná až překvapivě rychle.

***

Objevila se na Akademii Měsíce a Slunce, tak moc ponořená do svých myšlenek a všeho, co se stalo, že ani nevnímala, co se kolem ní pořádně děje. Chtěla prostě všechno špatné ve své hlavě vypnout a nejlepší bylo to hned v základu potlačit a soustředit se na to, kde je v první řadě teď. Nemohla si stěžovat, vypadalo to, že díky tomuhle místu neskončí znovu na ulici a také neuvidí znovu Elliota, což jí v první chvíli přišlo jako dokonalé řešení. Dokonce se velmi krátce po svém příchodu sem zúčastnila i Cesty na Vrchol, kde se seznámila s dalšími lidmi. Nejstěžejnější okamžik celé výpravy byl, že se zde setkala s Chrisem, svým bratrem. Nemohla tomu uvěřit, a ještě méně pak tomu, co sama v jeho přítomnosti udělala. Chtěla dost možná vyplnit na krátký okamžik to prázdné místo v sobě, jen osud zřejmě chtěl dívku stále trestat, když si k tomu vybrala svého vlastního bratra. Nebylo to tedy tak šťastné setkání, na které by ráda vzpomínala, ale přesto je vděčná za to, že má svého bratra znovu na blízku. Poznala tu i Caroline, když byla na Vrcholu u probuzení její Duše Midaurise. Carol se nakonec dala dohromady s jejím bratrem a Anne je za ně oba velmi šťastná. Za další zmínku pak stojí rozhodně Anie, která byla z počátku pro ni možná až velkým soustem, protože držet krok s takovou ztřeštěnou holkou bylo jednoduše moc. Modrovláska si k ní ale díky tomu našla cestu a Anne se jí otevřela, snad už jen protože se dívka nenechala za žádnou cenu odradit. Anne ji dokonce jednou upřednostnila i před svým bratrem. Navíc velmi ráda trávila čas s Avazurisem, tedy Duší Melanie. Přišlo jí to mnohem jednodušší než být s ostatními, a i díky němu má k těmto magickým tvorům blíže.

​

Anne se na Akademii s příliš lidmi nikdy nebavila, pokud se nepočítá pár slov, které prohodila se spoustou z nich. Ne vždy to ale dopadlo dobře, třeba s Gabrielem zřejmě nikdy nebude mít dobré vztahy, snaží se ho ale aspoň tolerovat, protože je s její kamarádkou. Není z toho příliš nadšená, ale ví, že s tím nic udělat nemůže. Tehdy se ho snažila rozmluvit Elizabeth, když s ní ještě byla na pokoji, ale také to nemělo příliš efekt. Navíc u Anie ví, že se o sebe umí postarat, sice po svém, ale umí. Kromě modročerné potvůrky si našla cestu ještě k jedné osobě a tou je William, skoro by řekla, že přišli do rány jeden druhému, když jim oběma šlo o totéž. Pobavit se a dál dělat, jako kdyby se nic nestalo. Nesešli se ale pouze jednou, navíc na něm bylo něco, co jí nutilo vracet se zpět a zajímat se víc. Dost možná za to mohla i velmi nevšední jizva na hrudi od Kiarry, o které tehdy věděla jenom to, že se zajímá o umění. Vlastně si o ní nikdy nedokázala udělat ucelený obrázek a občas jí přijde, že se ta blondýnka objeví všude, kam se hne. Svým způsobem jí nedokáže vyhnat z hlavy, ale to především kvůli Williamovi, který se s ní po tom všem, co Anne přiznal, stále baví a vrací se za ní. Sama je z toho lehce nervózní, ale nikdy by to nikomu nepřiznala. To ví pouze Parthea, kopytníček, který se Anne probudil, když docházela do Háje kopytníků kreslit úplně jinou spící Duši. No, a přestože klisnička oplývá úplně jinou náturou než právě Anne, nedá na ní svým způsobem dopustit. Stejně jako na Williama, se kterým se dala dohromady a nastěhovala se s ním a svojí Duší do pokoje v přízemí. Podzemí bylo poslední věcí, co jí pojilo s jejími začátky tady, tentokrát i tohle nechala za sebou a z původního plánu stát se Mortem, teď následuje cestu Světla.