Melanie byla jediným dítětem Michaely a Christiana Schröderových, kteří tragicky zahynuli při autonehodě, u které byla i samotná Anie, jakožto jediná přeživší. Oba její rodiče pracovali v oblasti lidské psychologie, díky čemuž se seznámili, ale do čehož taktéž dávali celý svůj život. Jejich vztah s dcerou byl tak poněkud komplikovaný, neb jí chtěli přesně vytyčit cestu, kterou jí předem zametli. Zároveň však na ni mnoho času neměli, a když už si jej našli, málokdy se dostali k nějakému tomu porozumění. Přesto je však samozřejmě milovala a jejich ztráta jí dosud bolí, byť to dává najevo svým specifickým způsobem, který málokdo chápe.
Tato dívka z davu vyčuhovat nebude, protože její výška je podprůměrná, ač se svými 162 centimetry není ani úplně maličkatou bytůstkou. Postavově je poměrně štíhlá, nikoliv však nezdravě hubená, protože je to její velmi neposedná, akční povaha, co se na jejím těle podepisuje. Kromě toho její vzhled ovlivňuje i její nepříliš velká chuť pobývat mimo stín, protože její kůže je dosti bledá, což se s proměnou v upíra jen zafixovalo a ona tak navždy bude tou porcelánově bledou slečinkou. To, co vás na ni nejspíše zaujme jako první, budou její tmavě modré vlasy, které tuhle barvu nesou už od jejích šestnácti let, a pouze se s časem čím dál více ztmavovaly. Kadeře jsou jen lehce zvlněné a spadají jí pouze kousek pod ramena, protože Mell by se o dlouhé vlasy stěží zvládla starat. Dominantou obličeje pak jsou určitě její oči v barvě světlé modři a není snad dne, kdy by normálně nepříliš výrazné řasy nebyly obtaženy řasenkou a vůbec, aby nebyla Anie nalíčena. Je to spíše tak, že si ráda hraje s barvičkami, ovšem samozřejmě jen tak, aby to pro ni zůstávalo typické – takže zůstává u modré a černé a nijak moc to nepřehání. Pokračujeme přes nosík až k plným, avšak velmi světlým rtům, které však stejně tak vždy zdobí vrstva lesku či rtěnky.
Co se týká jejího stylu oblékání, nedostaneme se k ničemu příliš zajímavému. Od smrti jejich rodičů se její šatník změnil jen lehce, a smuteční čerň Melanie doplnila pouze o modrou barvu, většinou tmavou, byť občas na sebe hodí i nějaké ty světlejší kousky, byť se vždy drží černo-modré kombinace, která je pro ni již typická. Ráda nosí šaty, ale nevyhýbá se ani dlouhým kalhotám či kraťasům, ke kterým si alespoň může vzít některé ze svých oblíbených triček s hláškami.
Ráda nosí množství ozdůbek, byť i šperky podléhají její touze po modročerné dokonalosti, pouze s povolením stříbrných elementů. Je opravdu neobvyklé Mell spatřit bez náušnic, náramků a minimálně jednoho náhrdelníku, kterým bývá většinou modrý měsíc na černém řetízku, který je spíše jejím amuletem nežli módním doplňkem. Jinak však chodí, tak, jak se jí zrovna zlíbí, byť vždy upravená a ve svém stylu.
Působení této osůbky? Rozhodně šílené. V podstatě, není snad chvíle, kdy by tato dívka neměla na tváři úsměv, přičemž z jejího obličeje lze čísti jako z otevřené knihy – většinou tušíte, nač myslí, když víte, co hledat. Lze tedy usoudit, že nic neskrývá a často své myšlenky říká nahlas, jak zjistíte, když s ní chvíli strávíte. Ovšem zpět k jejímu působení... bezelstná, dětská, nadšená, veselá, šílená, bláznivá... jednoduše pro ni naleznete hodně označení. A taktéž opravdu kontaktní – možnost, že neznámého člověka přivítá objetím či pusou na tvář je pro ni obvyklá a naprosto normální.
Byla to jedna z těch krásných zimních nocí, když na svět přišla malá Anie. Tehdy ještě blonďatý andílek, který hned vše začal sledovat svými nádhernými modrými kukadly. Ovšem jen co se malá holčička naučila batolit a pak s pomocí přidržování-se nábytku chodit, začaly pro její rodiče těžké časy. Malá dívčina totiž byla velmi aktivní, divoká a rozhodně si nedala říci, že to se nesmí a že "stůj" znamená, že musí počkat na uřícenou maminku. Než někdo stihl přiběhnout, už s tichým pofňukáváním odstoupila od krbu, o jehož kameny si před chvílí spálila prst. Když jí bylo zakázáno, aby sahala na ovladač od televize, přirozeně jí o to více jí ta divná krabice zajímala, a tak jen vždy zavřela oči očekávající plesknutí po ruce a zmáčkla tlačítko. Jednoduše, od začátku do konce, Schröderovým málem vypadaly všechny vlasy, jak se snažili holčičku i dům ochránit před katastrofou.
Už když začala chodit do školky, rvala se a dělala hlouposti. Zároveň se vždycky mimo svou nejlepší kamarádku držela mezi kluky, protože ti dokázali vymýšlet větší blbosti, což samozřejmě Melanii vyhovovalo. „Snad z toho vyroste,“ doufali rodiče, avšak s postupem času se všechno akorát tak zhoršovalo. Mell chtěla vyzkoušet vše, poznat všechny krásy světa, a byť jí škola od začátku připadala celkem fajn, brzy se ukázalo, že byť je chytrá a dokázala by být premiantkou třídy, jí začala připadat škola omezující. Kazila její možnosti poznávat ten pravý svět – mimo školní lavice.
Původně poměrně nevinné sfalšování omluvenky do tělocviku započalo éru jejích výstupů ohledně nedodržování školní docházky. A rodiče si s ní nevěděli rady. Domácí vězení? Ale kdepak... Mell by snad nezadržela ani mříž na okně, když šplhala dolů, aby se setkala s partou a nejednou si přitom zažila horké chvilky, když se jí podařilo udělat chybu a natlouct si. Snad měla anděla strážného, který zařídil, že všechny své útěky a hlouposti přežila ve zdraví. V té době si taktéž začala barvit vlasy. Blond barva jí připadala hrozně nudná a její matka dostala málem infarkt, když jednoho rána prostě místo blonďatého dítka do kuchyně na snídani přicupitala dívka s růžovými vlasy, jak dopadl její první pokus.
V šestnácti měly s nejlepší kamarádkou, nezapomenutelný šílený večer. Začalo to nevinně, Mell sama doma, tak proč se nepodívat na pár filmů a večer uspořádat polštářovou bitvu? Zvláště pak proto, že její kámoška byla jednoduše opravdu to zlatíčko, co ji vždy drželo zkrátka. Ten večer však ne. Začalo to tím, že se Mell rozhodla vyzkoušet ledově modrou barvu na vlasy, a jako nejlepší kamarádky přece musely něco takového zkoušet společně. Skončily nakonec obě s křiklavě modrými vlasy v objetí u vodní dýmky, navzájem si vdechujíc kouř do úst.
Stačil však jediný večer, jediná cesta autem, jediný nepovedený večírek… a svět téhle bláznivé puberťačky se zhroutil jako domeček z karet. Osudná autonehoda ji připravila o rodiče i veškeré jistoty. Svěřena byla do péče prarodičů, kteří si s ní však taktéž nedokázali poradit. Tentokráte však úplně z jiného důvodu. Anie odmítala vyjít z pokoje, odmítala cokoliv sníst, odmítala znovu žít. Měla chodit na terapie… absolvovala však jednu, při které na psychiatra vylila hrnek horkého čaje a nasupeně odkráčela, načež o ní nikdo nevěděl nic až do rána, kdy se promočená objevila beze slova vysvětlení babičce a dědečkovi přede dveřmi.
Sbalila si nezbytnosti a utekla z domu, na místo, o kterém se sotva doslechla. Měla to být nějaká škola pro lidi, kteří se chtějí stát upíry a Mell bylo hned jasné, že to nebude nijak růžové. Očekávala od toho jen netradiční způsob smrti, díky kterému si na život nebude muset sáhnout sama. Dotkla se úplného dna a věřila, že už jí nic nemůže ublížit. Věděla, že by pro ni smrt byla vysvobozením. Nevěřila, že na ni čeká cokoliv dobrého, nebo že by snad přežila déle než pár dní. Ovšem to se mýlila. Truchlící černé myšce neměl nikdo důvod ubližovat. Hodně se naučila, byť byla běžně zahloubaná do svých vlastních myšlenek. Ale dokázala poslouchat. Bylo to něco zajímavého, nového… a umožnilo jí to přežít dva roky na místě, které bylo jinak prolezlé smrtí skrz na skrz. Mnozí zemřeli, padli za oběť upírům na otrokářově hradě, ale ona ne.
Na začátku třetího ročníku se však ledy prolomily a ona se pomalu začala navracet do svého původního režimu. Pomalu začalo vystrkovat růžky její rebelství, protože ona si začala uvědomovat, že ty dva roky to snad ani nebyla ona. Nepodařilo se jí se změnit hned zase zpět, ale postupně si začala zvykat. A nakonec, když se společně s některými dalšími studenty rozhodla následovat svou kolejní ředitelku a její upíří sestru na magický Hrad Akademie Měsíce a Slunce, to byla zase Melanie. Dokázala to hned při úvodní Slavnosti, na níž si na sebe oblékla sice stále čistě černé šaty, ovšem truchlit už nehodlala. Po třech letech se znova napila alkoholu, aby dokázala, že je se svou minulostí smířená. A rozhodla se hned začít provokovat, což vyústilo v její aférku s Ianem, který jí byl poslední rok přítelem, ale (jak moc dobře věděla) taktéž milencem hradního ducha, Jona.
Riskovala snad ještě více než kdy předtím, žila každý svůj den jako poslední. Tmavě modré vlasy, modročerné ošacení a na tváři zářivý úsměv. Věděla, že její minulost se vzdálila do pozadí a buď úplně vymizí, či zmizí ona sama… každopádně však už na tu událost nehodlala jen nečinně a odevzdaně čekat. Navíc, výklady z hodin už v podstatě znala nazpaměť a neb jí slečna ředitelka neměla, čemu naučit, začala opět dělat blbosti i ve vyučování. Jen proto, že se nudila.
Riskovala snad ještě více než kdy předtím, žila každý svůj den jako poslední. Tmavě modré vlasy, modročerné ošacení a na tváři zářivý úsměv. Věděla, že její minulost se vzdálila do pozadí a buď úplně vymizí, či zmizí ona sama… každopádně však už na tu událost nehodlala jen nečinně a odevzdaně čekat. Navíc, výklady z hodin už v podstatě znala nazpaměť a neb jí slečna ředitelka neměla, čemu naučit, začala opět dělat blbosti i ve vyučování. Jen proto, že se nudila.
Našla si nové přátele, nejen svou spolubydlící, Sydney, kterou znala už dosti dlouho z Oscura, ale taktéž (a především) své blonďaté dvojčátko, Erithii, se kterou si neuvěřitelně sedly a prováděly společně spoustu lumpáren nejen ve svém volném čase. Ostatně, právě ona upravila přezdívku Anie na MadMell. Ke skupině jejích blízkých však nepatřily jen ony, nýbrž se v ní ocitla i Henley nebo lvodlak Leonardo, jehož šílené nápady jí vždycky rozesmávaly. I přes tendence Melanie provokovat veškerou mužskou populaci Hradu, byl to právě Leo, kterého vždycky (snad jen s výjimkou jejich prvního setkání, kdy se jí podařilo donutit jej se zakoktat v překotné snaze vysvětlit jí, jak to pozvání do svého pokoje vlastně myslel) brala jen jako kamaráda.
S již zmiňovaným Jonem pak navázala po zmizení Iana z Akademie poněkud zvláštní vztah. Oba byli provokatéři se svůdnickými tendencemi a rozuměli si, pročež se často štengrovali, hecovali a uzavírali různé sázky na hranici morálky, kterou ani jeden z nich neměl zrovna příkladnou. Jednou z nich bylo i to, zda dokáže MadMell rozmrazit kamenné srdce „Igčina mazlíčka“ Kyla, který se do ní následně v rozporu se vším svým rozumem zamiloval.
Její proměna pak proběhla naprosto neplánovaně a jen díky nezodpovědnosti MadMell, neb ta vyrazila jedné noci do lesa. Vzhledem k její šikovnosti to ovšem nemohlo dopadnout jinak, než že si podvrtla kotník a následně ji v lese našla Catherine Ermon, která jí dříve byla kolejní ředitelkou, tentokráte si však na dívku nepamatovala. Proto, když jí Mell – jako obvykle – provokovala, skončila pokousaná. A upírka by jí bývala byla zabila, kdyby se vzápětí nedostaly na místo Teresa de Acutadens a Lynx Jimenézová, které Catherine zneškodnily a tím zachránily život neposedné jednadvacetileté dívce.
V rychlém sledu událostí pak byla donucena se vypořádat nejen se svou přeměnou, ale taktéž s faktem, že se celé její bydliště změnilo, pročež se musela přestěhovat do Temné části Akademie. I když ještě předtím strávila alespoň jednu noc u svého parťáka, Jona. I když to nebylo poprvé, co se mu válela v posteli, neb podobné provokace provozovali celkem často, tentokráte to nevinně neskončilo, a to i přes fakt, že Anie věděla, že Sydney si ducha s oblibou přivlastňuje. Jenže na to mladá upírka neměla nutkání myslet, dokud její bývalá spolubydlící a milenec na nějakou dobu nezmizeli z povrchu zemského… no, a ani pak to vlastně neřešila. Ne, ona si v té době procházela osobním peklem kvůli úplně něčemu jinému. A to faktu, že své spolužáky a přátele nyní brala jistá část z ní jako potravu. Naštěstí však byla následně Kylem zase přivedena na lepší myšlenky – byť to byl právě on původně zapříčinil špatnou náladu Anie, když jí provokoval.
Každopádně se nakonec se svou upíří stránkou smířila a jako stará dobrá Mell, byť poněkud silnější, se vydala na svou již druhou Cestu na Vrchol pod vedením Olivera z Ošetřovny. Společně s ní šla i její kamarádka liškodlačice Caroline, která si odtamtud přivedla (mimo jiné) taktéž svou spřízněnou Duši. Mell sice doufala, že to bude ona, komu se nějaká probudí, ovšem stejně musela být za kamarádku ráda. Ostatně, brzy po tomto výletu se jí totiž opravdu poštěstilo, když konečně (s pomocí nového parťáka, kterému se, k jeho nelibosti, rozhodla říkat Willíku), potkala Avazurise, Šelmu z Údolí, přemoudřelé modré štěně, které jí upravilo směr života.
Anie si rychle našla další přátele, kteří stojí za zmínku, jako třeba Anne, sestru Chrise, který se při Cestě na Vrchol dal dohromady s Caroline, nebo samotnou sestru oné lišky, vlkodlačici Suzanne. S Kylem se však naopak rozhádala, protože jí už lezlo na nervy to jeho „kamenné srdce“, které však sama při tom všem utvrzovala, když ho schválně nechávala vymáchat v žárlivosti, kterou její milenec trpěl. A tak nedlouho poté, co Kyle (doposud naposledy) opustil její ložnici se nechala svést charismatickým Gabrielem, který se měl jen přidat do (celkem četného) seznamu jejích milenců. Jenže Mell ovlivněná přeměnou a Duší se začínala chovat mimo své standartní vzorce chování.
Začalo to celkem nevinně a Melanie si to neměla, jak uvědomit, neb stále si připadala stejná, když donesla Anne do svého pokojíčku, neb ta usnula v Háji kopytníků a následně se postarala o zraněnou Suzi v její vlčí podobě. Od té se však dozvěděla o jejích nápadnících, mezi nimiž byl i kytarista, v němž Mell brzy poznala Gabrielova nejlepšího přítele, Roge. A tak, místo toho, aby jako vždy nováčka provokovala, se rozhodla upozornit jej, že pokud její kamarádce zlomí srdíčko, bude mít co dočinění s jejími upířími zoubky. To byl však jen začátek. Protože když si uvědomila, že se mění, že porušuje svá pravidla, začala se bát. A korunu tomu nasadil nový učitel, který jí připomněl, že je upírka a nemusela by se uhlídat, když cítí krev.
Mell se sesypala jako domeček z karet a ven z téhle její deprese jí pomohl opět její milenec, tentokráte však Gabriel. Anie tak zjistila, že toho ti dva mají spoustu společného. A tak po jednom společně stráveném odpoledni a noci, která následovala, skrze sesypanou zeď mezi ní a zbytkem jejích emocí, se v ní zrodily city, které už dlouho k nikomu nechovala. Melanie začala být žárlivá na Gabrielovu další milenku, začala být protivná a poté, co jí Avazuris zabránil v tom, aby své problémy začala opět řešit skrze čepel, rozhodla se vyzpovídat tomu jedinému, u nějž věřila, že ji ani jejího milence neodsoudí – svého parťáka, Williama. To jí pomohlo uvědomit si, že je zamilovaná a že to nemůže tajit před svým milencem, pokud se z toho má vzpamatovat, jak taktéž brzy nato udělala.
Zpočátku se to zdálo jako hodně špatný plán, neb se s tím Mell i Gabe srovnávali dosti těžko, ovšem nakonec se ukázalo, že snad naleznou způsob, jak spolu fungovat. Problém byl však v tom, že jim poměrně dlouho trvalo, než si věci vyjasnili úplně, a Anie v té době samozřejmě neváhala provokovat, takže následující Slavnost málem zakončila s Liamem, než si však uvědomila, že by mohla být chyba, spát s parťákem jen proto, aby srovnala skóre. Což si následně museli vysvětlit i oni dva. Každopádně však se všechno v dobré obrátilo, když Gabriel přiznal, že mu na Mell taktéž záleží.
Samozřejmě to však neznamenalo, že by Anie otočila o sto osmdesát stupňů – změnila se sice a našla v sobě kapku empatie, která však v zásadě náleží jen jejímu příteli a pár vzácným případům z řad přátel, ale rozhodně se nedá říct, že by teď už byla slušná či morální bytost. Pořád má svůj vlastní kodex, kterým se řídí a jenž se málokdy rovná běžným společenským standardům.
Síla; Splituzion – tato magie je v podstatě neškodná a kdyby se měla k něčemu užít, tak jedině k obraně při fyzickém souboji. Nositel magie je totiž schopen vytvořit přízrak sebe samotného, a to ne jediný, ale klidně i hned několik. Tyto přízraky jsou tvořeny čistou energií, kterou ze sebe však nositel magie musí vydat a která se postupem času a při pohybu ztrácí. Jsou hmatatelné, ale nikoliv jako bytost, nýbrž jako shluk Temné energie, jakýsi energetický vír, který Měsíčním rasám nevadí, ale těm Slunečním může být
kontakt s ním poněkud nepříjemným. Nositel magie může zkopírovat jen svou vlastní podobu a vyslat jí ze své pozice do stran tak, aby zmátl nepřítele. Přízraky mají životnost dle toho, kolik jich je a zda se hýbají – jediný přízrak dokáže nehnutě stát i hodinu, u více se pak tato hodnota logicky krátí počtem. Při pohybu pak přízrak ztratí svou energii jednou tak rychleji.
Každý nejspíše pozná hned, že Avazuris je šelma psovitá, avšak jaká konkrétně je již záhadou. Stavba těla je na první pohled v podstatě vlčí, ovšem ouška má spíše kojotí, nebo snad pouštní lišky. Navíc má nezatažitelné drápy, které jsou však neobvykle dlouhé a ostré, což by se spíše hodilo více na medvěda nežli některého z psovitých. Ovšem na první pohled vás nejspíše nebude zajímat toliko rozložení těla, jako jeho barva, neb jeho
srst se pohybuje v mnoha odstínech modré, od světloučkých vzorů na zadní straně krku, zádech a pozadí, až po téměř černé na nohou a zadní straně uší. Některé plochy těla jsou však i bílé, jako vnitřky uší, čelo, maska kolem čumáku, hrk nebo břicho. Tato šelma má úzký dlouhý ocas, který však snadno přehlédnete, neb je skryt pod dlouhými pery modročerné barvy s bílými špičkami, z nichž ta největší jsou delší než celé jeho tělo. Pera má obvykle volně položená na zádech a vlají za ním trochu jako plášť, který mu vyrůstá z lopatek. Avazuris s nimi může hýbat, avšak rozhodně není schopen letu, snad jen mu mohou pomoci zbrzdit pád z výšek.
Výška: 65 cm
Váha: 30 kg